Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. Š., zastoupené Mgr. Jitkou Sailerovou, advokátkou, sídlem Nám. Jiřího z Lobkovic 2363/18, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2021 č. j. 3 Ads 6/2021-32, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2021 č. j. 4 Ad 16/2020-46, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 4. 2020 č. j. 42000/XX/20/000/JH a rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 20. 1. 2020 č. j. 42013/XY/20/013/105/Hud, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelka je státním zaměstnancem podle zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů, a to kontinuálně ode dne 13. 4. 2016 doposud. V době od 22. 7. 2019 do 6. 8. 2019 nevykonávala stěžovatelka zaměstnání z důvodu péče o nemocnou dceru B. Š. (ošetřovné jí bylo za tuto dobu ze strany PSSZ přiznáno). Následně v době od 7. 8. 2019 do 19. 8. 2019 nevykonávala stěžovatelka zaměstnání z důvodu péče o nemocného syna P. Š. (za tuto dobu jí ošetřovné přiznáno nebylo). Důvodem měla být ta skutečnost, že stěžovatelce dnem 31. 7. 2019 skončila doba zaměstnání u zaměstnavatele, kterým byl X a nový pojistný poměr vznikl stěžovatelce u nového zaměstnavatele až 20. 8. 2019. Podle Městského soudu v Praze stěžovatelka nesplnila podmínku pro vznik nároku na dávku ošetřovného v tom smyslu, že v době vzniku pojistné události (7. 8. 2019) nebyla účastna nemocenského pojištění.
V souvislosti s uvedeným stěžovatelka uvedla, že dle § 49 odst. 6 zákona o státní službě doba trvání služebního poměru na dobu neurčitou není zařazením státního zaměstnance na jiné služební místo dotčena. Stěžovatelka je tak státním zaměstnancem kontinuálně od 13. 4. 2016 až dosud. Doba zaměstnání stěžovatelky ve smyslu § 10 zákona o nemocenském pojištění neskončila, a tudíž neskončila ani její účast na nemocenském pojištění. Z odůvodnění obecných soudů není zřejmé, proč by mělo dojít zařazením státního zaměstnance na jiné služební místo ke skončení doby zaměstnání a tím i ke skončení nemocenského pojištění. Stěžovatelce je odpírán nárok na dávku ošetřovného s argumentem, že pojistný poměr jí údajně vznikl až dnem nástupu do práce u Ministerstva vnitra dne 20. 8. 2019.
Rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatelka za formalistické. Podle § 5 zákona o nemocenském pojištění jsou nemocenského pojištění účastni při splnění podmínek stanovených zákonem i státní zaměstnanci podle zákona o státní službě. Stěžovatelka tak byla státním zaměstnancem během celého období, za které žádala o přiznání nároku na ošetřovné. Není dán žádný důvod, pro který by jí měla zaniknout její účast na nemocenském pojištění. Pouze sofistikovaným výkladem založeným na přepjatém formalismu lze dospět k závěru opačnému.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
K uvedenému je třeba uvést, že se stěžovatelka svým návrhem v podstatě snaží dosáhnout přehodnocení závěrů obecných soudů, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu však nenáleží. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky zabývaly a aplikaci příslušných ustanovení zákona na daný skutkový stav řádně odůvodnily. Samotný nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů tento protiústavními nečiní.
Při projednávání předmětného případu vzal Ústavní soud v úvahu především míru či intenzitu tvrzeného zásahu do základních práv stěžovatelky. Vyšel přitom z toho, že rozhodné období, za které jí nebylo ošetřovné přiznáno, trvalo v podstatě několik dnů, a to od 7. 8. 2019 do 19. 8. 2019. I v případě, že by obecné soudy vyložily a následně aplikovaly dotčená zákonná ustanovení nesprávně, což Ústavní soud rozhodně nepředjímá, nepředstavuje stěžovatelce vzniklá újma, představovaná nevyplacením ošetřovného, natolik intenzivní zásah do jejích práv, aby jej bylo možno kvalifikovat jako zásah do jejích základních práv a svobod. Z Ústavní stížnosti navíc nevyplývá, že by nepřiznání sporné výše ošetřovného uvedlo stěžovatelku do existenčních problémů, které by mohly zdůraznit shora zmíněnou intenzitu zásahu do jejích základních práv.
Z výše vyložených důvodů byla předmětná ústavní stížnost stěžovatelky Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu