Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Kamily Vrtílkové, zastoupené JUDr. Marcelem Jurčagou, advokátem se sídlem Vyškov, Purkyňova 143/18, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2022 č. j. 17 Co 37/2022-131, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vydaného v řízení o zaplacení částky 20 615 Kč s příslušenstvím. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 6 Úmluvy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalovaném (Město V.) zaplacení částky 20 615 Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové a majetkové újmy, která jí vznikla v souvislosti s jejím pádem na chodníku nacházejícím se na pozemku, který je ve vlastnictví žalovaného.
Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 19. 5. 2021 č. j. 4 C 195/2020-83 rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 615 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek okresního soudu tak, že se žaloba stěžovatelky zamítá.
Krajský soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že závady nacházející se na komunikaci, na které došlo k pádu a zranění stěžovatelky, nevykazovaly znaky závady ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen "zákon č. 13/1997 Sb."), a tedy nepřichází v úvahu objektivní odpovědnost žalovaného za újmu vzniklou stěžovatelce ve smyslu § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. a § 2895 občanského zákoníku. Krajský soud konstatoval, že žalovaný neporušil žádnou svoji právní povinnost, která by zakládala jeho odpovědnost za vznik újmy stěžovatelky.
Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že k porušení jejích výše uvedených základních práv mělo dojít v důsledku nedostatečně provedeného dokazování a absence řádného odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelka uvádí, že krajský soud nerespektoval judikaturu Ústavního soudu týkající se požadavků na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a nedostál povinnosti se racionálně logickým způsobem vypořádat s důkazními návrhy účastníků řízení a argumentačními tvrzeními jimi uplatněnými. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům.
Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolným (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ). O takový případ však v předmětné věci nejde.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry krajského soudu, vedenou výhradně v rovině práva podústavního. Ústavní soud ověřil, že krajský soud dostatečně podrobně a řádně objasnil důvody, které jej vedly k zamítnutí žaloby stěžovatelky, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Srozumitelně odůvodnil svůj závěr o absenci objektivní odpovědnosti žalovaného za závadu ve schůdnosti předmětné komunikace, na které došlo k pádu stěžovatelky, jakož i konkluzi, že žalovaný neporušil žádnou svoji právní povinnost, která by zakládala jeho odpovědnost za vznik újmy stěžovatelky. Z tohoto důvodu nelze za případný považovat odkaz stěžovatelky na obecnou judikaturu Ústavního soudu týkající se ústavních požadavků kladených na řádné odůvodnění. Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že krajský soud nerespektoval závěry vyjádřené v nálezu sp. zn. I.
ÚS 2315/15 , ani toto neshledává Ústavní soud relevantním, neboť krajský soud se k aplikaci těchto závěrů ve svém odůvodnění adekvátně vyjádřil.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu