Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti L. V., zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 54 Co 126/2023-227 ze dne 18. 9. 2023 a Okresního soudu v Jihlavě č. j. 14 EXE 594/2021-110 ze dne 16. 9. 2022, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel podal v postavení povinného návrh na zastavení exekuce. Řízení o tomto návrhu Okresní soud v Jihlavě ("okresní soud") v návětí uvedeným usnesením zastavil. Okresní soud zjistil, že v témže exekučním řízení podal stěžovatel na základě týchž důvodů, tj. tvrzené místní nepříslušnosti okresního soudu, návrh na zastavení exekuce, který byl zamítnut usnesením okresního soudu ze dne 29. 9. 2021. Jelikož se stav věci ani situace stěžovatele nezměnily a stěžovatel neuplatnil nová tvrzení, okresní soud řízení o návrhu na zastavení exekuce zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté.
2. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě ("krajský soud") v návětí označeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Krajský soud konstatoval, že okresní soud rozhodl správně a že předchozí rozhodnutí okresního soudu o návrhu stěžovatele ze dne 29. 9. 2021 krajský soud potvrdil usnesením ze dne 30. 11. 2021.
3. Proti v záhlaví označeným usnesením krajského a okresního soudu brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) s tvrzením, že jím byly porušeny čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Stěžovatel zejména namítá, že skutkové a právní závěry napadených rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, že v dané věci by mělo být přípustné dovolání a že napadená rozhodnutí jsou formalistická. Dále tvrdí, že mu ani nebyl doručen exekuční příkaz. Místně příslušný měl být pro řízení soud, v jehož obvodu stěžovatel bydlel s úmyslem zdržovat se tam trvale. Na adrese trvalého pobytu se stěžovatel v době zahájení exekučního řízení již nezdržoval. Proto k nařízení exekuce nemohl být místně příslušný právě okresní soud. Podle stěžovatele krajský "soud však opomněl, že pokud se jedná o vydání nezákonného usnesení soudu, i když nabyl právní moci, potom nadřízený soud - ústavní soud takové rozhodnutí zruší a nezohledňuje přitom, že je věc rozsouzena".
Obecné soudy neměly shledat překážku věci rozhodnuté, rozhodoval-li (už původně) soud, který k tomu neměl pravomoc. Stěžovatel dále uvádí, že trpí duševní poruchou a že není schopen před soudem samostatně právně jednat, což soudy údajně nevzaly v potaz, ačkoli stěžovatel nebyl řádně zastoupen. Z toho důvodu také podal žalobu pro zmatečnost, ale neúspěšně.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu. Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti.
Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatele. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
6. V posuzované věci nemohl Ústavní soud shledat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť argumentace je mimoběžná s předmětem řízení před obecnými soudy. Napadená rozhodnutí jsou založena na zásadním zjištění, že stěžovatel v minulosti již stejný návrh na zastavení exekuce podal a opětovnému projednání věci tedy (za nezměněných okolností a absenci nových námitek) brání překážka věci rozhodnuté. Stěžovatel v rozsáhlé ústavní stížnosti brojil proti samotnému závěru o místní příslušnosti okresního soudu, tedy proti důvodu původního rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce. Nijak však nezpochybnil důvod nyní posuzovaných rozhodnutí, že o věci vůbec nebylo možno rozhodnout, neboť se tak již stalo. V takovém případě není úkolem Ústavního soudu, aby stěžovatelovu případnou argumentaci domýšlel a nahrazoval.
7. Stěžovatel sám uvádí, že proti původním rozhodnutím o zamítnutí jeho návrhu brojil také žalobou pro zmatečnost, která byla odmítnuta (viz str. 20 ústavní stížnosti). Tvrdí-li, že řízení bylo zatíženo vadou zmatečnosti pro nedostatek jeho procesní způsobilosti, přestože nebyl omezen ve svéprávnosti, pak ani tato otázka nebyla součástí předmětu nyní napadeného řízení. Stěžovatel podle napadených rozhodnutí dané námitky již jednou uplatnil, stejně tak podal žalobu pro zmatečnost dřívějšího řízení. Byl-li stěžovatelův druhý návrh na zastavení exekuce odmítnut pro překážku věci rozhodnuté, tedy nikoli z věcných důvodů, a stěžovatel ani neuvádí nové námitky nebo změnu okolností, které by snad obecné soudy opomněly vzít v potaz, pak není ani v pravomoci Ústavního soudu, aby věc samu blíže hodnotil.
8. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu