Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. B., zastoupeného JUDr. Z. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. 2. 2005, čj. 12 Co 952/2004 - 106, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily ustanovení čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Byla porušena i ustanovení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Stěžovatel zpochybňuje závěr obecných soudů, podle kterého sice nedošlo k platnému uzavření nájemních smluv v písemné ani ústní formě, ale smlouva byla uzavřena konkludentně. I kdyby, podle stěžovatele, byla příslušná nájemní smlouva uzavírána konkludentně, musela by splňovat určité zákonné požadavky, zejména být učiněna svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatná. Soudy ani nezjišťovaly, zda došlo k dohodě o výši nájemného. Pokud okresní soud hodnotil právní stav jinak než stěžovatel, měl ho vyzvat k úpravě skutkových tvrzení a návrhu důkazů, rozhodně neměl bez dalšího jeho žalobu zcela zamítnout. Žalované společnosti mělo být alespoň uloženo zaplatit stěžovateli dlužné nájemné.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že argumentace použitá v ústavní stížnosti nemá podle jeho názoru ústavně právní relevanci, neboť fakticky zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů a jejich procesní postup.
Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") ve svém vyjádření sdělil, že stěžovatel napadá především hodnocení důkazů a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Podle něj neexistuje důvod, pro který by vedení celého soudního řízení v této věci a postupy vedoucí k vydanému rozhodnutí měly být v rozporu s ustanoveními Listiny a Ústavy ČR, na něž stěžovatel poukazuje. Uvedená vyjádření nepřinesla ve věci nic nového, proto je Ústavní soud ani nezasílal stěžovateli k replice, protože je nevzal za základ tohoto rozhodnutí.
sp. zn. II. ÚS 215/99
[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 69, str. 115]) nebo z hlediska interpretace podústavního práva (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98
[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, str. 17]).
V projednávaném případě má Ústavní soud za to, že právní závěry obecných soudů nejsou, ve smyslu výše uvedené judikatury, v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, ani se nejedná o případ, kdy by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Procesní postup obecných soudů a jejich hodnocení důkazů byly ústavně konformní - k zásahu do ústavně zaručeného základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo.
Stejně tak Ústavní soud nepovažuje interpretaci příslušného podústavního právního předpisu za svévolnou či excesivní, jakkoli je konstrukce okresního soudu (potvrzená soudem krajským) o uzavření nájemních smluv v konkludentní formě přinejmenším poněkud netradiční. Tím, že obecné soudy neakceptovaly právní názor stěžovatele o užívání předmětných pozemků žalovaným bez právního důvodu, neomezily vlastnické právo stěžovatele a neporušily ust. čl. 11 odst. 4 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude tato bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu