Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti MDZZ - Tůmova s.r.o., sídlem Musílkova 1299/24, Praha 5 - Košíře, zastoupené Martinem Vovsíkem, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1778/2021-302 ze dne 24. 9. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 313/2020-277 ze dne 17. 2. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 23 C 131/2012-192 ze dne 26. 3. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou, podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1, domáhala vůči státu (dvěma žalovaným organizačním složkám - Ministerstvu pro místní rozvoj a Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 5 342 841 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, jež jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím stavebního odboru Magistrátu hl. m. Prahy č. j. S-MHMP 432379/2006/So/Be ze dne 23. 7. 2007. Tímto rozhodnutím bylo potvrzeno stavební povolení vydané dne 30. 8. 2006 Úřadem městské části Praha 5 na stavbu blíže specifikovaného bytového domu. Následkem zrušení tohoto rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 276/2007 ze dne 13. 1. 2010 a vrácení mu věci k dalšímu řízení mělo dojít ke čtyřměsíčnímu zpoždění s vydáním kolaudačního souhlasu týkajícího se uvedené stavby, a tím i ke vzniku nákladů, které stěžovatelka ve spojitosti s tím vynaložila a které v žalobě vypočetla.
Shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že stát za vzniklou škodu odpovídá, neboť bylo porušeno její legitimní majetkové očekávání. Stěžovatelka dle svých slov neměla možnost zjistit, že stavební povolení bylo napadeno správní žalobou, neboť její právní předchůdce nebyl řádným způsobem vyrozuměn Městským soudem v Praze o jejím podání. Kdyby byla věděla, že je stavební povolení nezákonné, nikdy by toto stavební povolení byla nekoupila, byla by nezačala bytový dům stavět a nezavazovala se k jeho dokončení a prodeji bytových jednotek ve striktně stanovených lhůtách, a to pod sankcemi smluvních pokut.
Stěžovatelka je přesvědčena, že škoda jí nevznikla v příčinné souvislosti se zrušením stavebního povolení, jak dle jejího názoru nesprávně dovodily soudy, ale naopak ve spojitosti s jeho existencí, které v ní vyvolalo oprávněná očekávání. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by se soudy odepřením náhrady žalobou uplatněné škody dopustily excesu či jinak vybočily z kautel spravedlivého procesu. Pro rozhodnutí v souzené věci bylo stěžejním zohlednění několika rovin celého případu a jeho pozadí. První z nich je, že stěžovatelka stavební povolení nabyla na základě smlouvy o úplatném převodu práv a povinností stavebníka uzavřené s jiným soukromým subjektem, který o vydání předmětného stavebního povolení původně požádal. Stěžovatelka je nabyla v době, kdy již bylo pravomocné.
Zákon však proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu (výše vzpomenutému rozhodnutí stavebního odboru Magistrátu hl. m. Prahy) připouštěl podání správní žaloby. V tomto směru stěžovatelka nemohla být utvrzena o jeho absolutní nedotknutelnosti (nenapadnutelnosti). Na tom nic nemění ani skutečnost, že dle svého mínění nemohla zjistit, zda správní žaloba podána byla či nikoli. V případě "koupě" stavebního povolení šlo v tomto směru o určité podnikatelské riziko. Neobstojí proto stěžovatelčina úvaha, že kdyby dopředu věděla o možných právních vadách provázejících napadené rozhodnutí stavebního odboru Magistrátu hl.
m. Prahy, byla by nikdy o nabytí daného stavebního povolení neusilovala. Z objektivního hlediska totiž stěžovatelka nemohla v době získání onoho stavebního povolení disponovat jí deklarovanou mírou jistoty, a sice tím méně, věděla-li již, že vydání stavebního povolení bylo rozporováno jinými účastníky stavebního řízení v odvolacím řízení.
Podstatné dále je, že samo o sobě stavební povolení nikdy nebylo zrušeno (jednalo se o rozhodnutí správního orgánu prvního stupně), pouze po určitou dobu došlo k jeho přechodnému (dočasnému) znepravomocnění v důsledku zrušení (toliko) potvrzujícího rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Tato skutečnost však ještě stěžovatelce zvýšené výdaje nezpůsobila, neboť stavbu na jeho základě uskutečnila. Bylo to teprve pozdější rozhodnutí stavebního úřadu, který v řízení o žádosti stěžovatelky na vydání kolaudačního souhlasu tento nevydal a namísto toho přistoupil k zákazu užívání stavby bytového domu.
Teprve tento postup stavebního úřadu zapříčinil prodlevu ve vydání kolaudačního souhlasu. Stěžovatelka přitom své další kroky (uzavírání smluv s budoucími vlastníky bytových jednotek atd.), v jejichž důsledku mělo dojít ke vzniku škody, učinila závislými právě na (včasnosti) vydání kolaudačního souhlasu, který v té době z podstaty věci udělen být ani nemohl. Soudy tedy nepochybily, pakliže ve svých rozhodnutích uzavřely, že mezi nezákonností rozhodnutí stavebního odboru Magistrátu hl. m. Prahy a škodou, vzniklou stěžovatelce mj. nedodržením termínů v různých jejích právních vztazích spojených s výstavbou, není dána příčinná souvislost.
Ačkoli s ohledem na shora vyložené nelze objektivně vycházet z přesvědčení stěžovatelky o nezměnitelnosti stavebního povolení a jeho právní moci, lze přesto v obecné rovině spatřovat určitou souvztažnost mezi možným pochybením spočívajícím v nevyrozumění stěžovatelky, resp. jejího právního předchůdce, o podání správní žaloby, a volbou postupu stěžovatelky při uzavírání smluv ve spojitosti s výstavbou bytového domu. Lze přisvědčit stěžovatelce potud, že kdyby se byla dozvěděla, byť i později po nabytí stavebního povolení, o tom, že rozhodnutí o potvrzení stavebního povolení je napadeno správní žalobou, byla by tomu mohla uzpůsobit své počínání a přistupovat k uzavíraným smlouvám apod. obezřetněji s vědomím o formálním zpochybnění pravomocného stavebního povolení.
Stěžovatelka si však tuto cestu v odškodňovacím řízení sama uzavřela. K výzvě nalézacího soudu (viz usnesení č. j. 23 C 131/2012-164 ze dne 12. 9. 2017 - srov. str. 6 napadeného rozsudku soudu prvního stupně), v níž byla dle § 43 o. s. ř. vyzvána k odstranění neurčitosti své žaloby, sdělila, že jediným titulem pro náhradu škody je nezákonné rozhodnutí stavebního odboru Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 23. 7. 2007, a nikoli (též) nesprávný úřední postup spočívající v nevyrozumění stěžovatelky či jejího právního předchůdce o podání správní žaloby, třebaže stěžovatelčiny výhrady se do té doby ubíraly i nyní naznačeným směrem (tj. uplatnění titulu nesprávného úředního postupu).
Ani zde soudy nepochybily, jestliže se touto dřívější "větví" nároku stěžovatelky v napadených rozhodnutích již nezabývaly. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu