Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele: Ing. Jan Kaluža, zastoupený Mgr. Josefem Milichovským, advokátem, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. října 2024 č. j. 5 Afs 309/2022-44 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2022 č. j. 10 A 33/2020-43, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ministerstva zemědělství jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a rovnosti účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel též namítá porušení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatel žádal o poskytnutí dotace na ošetřování travních porostů v rámci agroenvironmentálně-klimatických opatření pro rok 2017 (AEKO). Státní zemědělský a intervenční fond (SZIF) jeho žádost zamítl. Při kontrole na místě totiž zjistil, že žalobce u některých půdních bloků deklaroval vyšší výměru, než jaká odpovídá skutečnosti, na některých dílech do 30. září 2017 neprovedl seč či neodklidil biomasu, jak požaduje nařízení vlády č. 75/2015 Sb., o podmínkách provádění agroenvironmentálně-klimatických opatření, a na jednom díle v rozporu s tímto nařízením provedl pastvu, ačkoli nebyl vhodný k přepasení. Tyto díly půdních bloků nebylo možné zahrnout do zjištěné plochy, a stěžovatel tak nesplnil podmínky pro poskytnutí podpory stanovené v přímo použitelném předpisu Evropské unie.
3. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí SZIF zamítlo Ministerstvo zemědělství. Stěžovatel neuspěl ani se správní žalobou u Městského soudu a s následnou kasační stížností u Nejvyššího správního soudu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uplatňuje námitky proti dokazování ve správním řízení. Trvá na nesprávnosti zjištění SZIF zaznamenaných v protokolu o kontrole, především kvůli tomu, že se opírala o měření provedená před uplynutím lhůty k odklizení biomasy, která nemohou být podkladem pro závěr o nesplnění podmínek AEKO. Dodatečně doplněná fotodokumentace nemůže sloužit k přesnému prokázání neposečené plochy. Stěžovatel doložil, že se stav na jednotlivých půdních blocích měnil. Soudy své závěry neodůvodnily řádně, jejich hodnocení protokolu o kontrole je nesprávné a nelogické. Stěžovatel nemá prostředky na to, aby mohl kontrolní závěry relevantně zpochybnit. Zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, bylo povinností správních orgánů.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Z textu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel prakticky bez dalšího převzal argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před správními soudy. Ostatně již Nejvyšší správní soud stěžovateli vytýkal, že v kasační stížnosti do značné míry opakuje žalobní argumentaci (bod 23 napadeného rozsudku), což stěžovatel zopakoval i v ústavní stížnosti (dokonce sám sebe na jednom místě označil jako "žalobce"). Stěžovatel sice obecně vyjadřuje nesouhlas se závěry správních soudů, nevznáší proti nim však žádnou argumentaci (natožpak argumentaci ústavně relevantní).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli dalším článkem soustavy správního soudnictví. Jeho úkolem není znovu posoudit námitky, které již vypořádaly soudy v řízení podle soudního řádu správního, nýbrž přezkoumat, zda jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Teprve v situaci, kdy správní soudy vybočí z mezí daných ústavním pořádkem, Ústavní soud zasahuje do jejich rozhodovací činnosti (například usnesení ze dne 24. dubna 2018
sp. zn. IV. ÚS 1098/18
, U 4/89 SbNU 803).
8. V projednávaném případě není k zásahu ze strany Ústavního soudu důvod. Nejvyšší správní soud všechny stěžovatelovy námitky vypořádal ve zcela postačujícím rozsahu. Vysvětlil mu, proč SZIF nemusel opakovat měření provedená přede dnem 30. září 2017, respektive proč stačilo, že se po tomto datu zaměřil pouze na rozdíly oproti původně zjištěnému stavu (body 23 a 26 napadeného rozsudku). V tomto směru lze odkázat na usnesení ze dne 30. května 2023
sp. zn. III. ÚS 2654/22
, jímž Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost stěžovatelovu ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. července 2022 č. j. 5 As 45/2021-27, jehož závěry Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci do značné míry převzal, neboť se týkaly stejného protokolu o kontrole (v tehdejší věci na základě tohoto protokolu SZIF zamítl stěžovatelovu žádost o jednotnou platbu na plochu zemědělské půdy za rok 2017).
9. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku zabýval i vypovídací hodnotou stěžovatelem zpochybňované fotodokumentace (bod 24) a předloženými důkazy o tom, že po skončení měření na pozemcích stěžovatele probíhaly zemědělské práce (bod 26).
10. Pokud obecné soudy respektují zásady hodnocení důkazů, Ústavní soud jejich skutkové závěry nepřezkoumává. K tomuto "přehodnocení" přistoupí pouze tehdy, jsou-li skutková zjištění, o něž se opírají napadená rozhodnutí, v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, v důsledku čehož se výsledek dokazování jeví jako věcně neudržitelný a v konečném důsledku i nespravedlivý (nález ze dne 18. ledna 2022
sp. zn. III. ÚS 2049/21
, N 6/110 SbNU 61, bod 27). Takovému pochybení však v projednávané věci nic (ani stěžovatelova argumentace) nenasvědčuje.
11. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu