Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Karla Rotta, zastoupeného JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2022 č. j. 28 Cdo 2145/2022-183, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. dubna 2022 č. j. 26 Co 67/2022-159 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. prosince 2021 č. j. 16 C 37/2021-124, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel jako žalobce proti vedlejší účastnici jako žalované domáhal určení, že pozemek p. č. X1 v k. ú. Špindlerův Mlýn (dále jen "předmětný pozemek"), je ve vlastnictví České republiky a příslušnost hospodařit s majetkem státu k ní vykonává Státní pozemkový úřad (výrok I.). Dále zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal nahrazení vůle vedlejší účastnice uzavřít s ním smlouvu o převodu pozemku ve znění uvedeném ve výroku II. napadeného rozsudku (výrok II.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok III.). Okresní soud nejprve zkoumal, zda stěžovatel v tomto řízení má naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), na požadovaném určení podle žalobního petitu. Okresní soud dovodil, že stěžovatel naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětnému pozemku nemá, neboť takové právo má pouze osoba v postavení žalobce, bylo-li by bez tohoto určení ohroženo její právo nebo právní vztah, na němž je účastna, nebo stalo-li by se její postavení bez toho určení nejistým. Určovací žaloba podle § 80 o. s. ř., je tedy prostředkem, umožňujícím poskytnutí ochrany právnímu postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, jejím cílem tedy je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Takový stav v tomto případě nenastal, když stěžovatel se může domoci neuspokojeného restitučního nároku prostřednictvím účasti ve veřejných nabídkách náhradních pozemků a ve výjimečných případech cestou soudních řízení o nahrazení projevu vůle. Podle soudu stěžovatel nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení také proto, že se domáhá určení vlastnického práva ve prospěch třetí osoby, nikoli ve prospěch svůj. Okresní soud nepřisvědčil stěžovateli ani, jde-li o poukaz na analogii s řízeními o vydání původního církevního majetku. S ohledem na to, že se stěžovatel domáhal nahrazení projevu vůle ve vztahu k pozemku, který však není ve vlastnictví vedlejší účastnice, byla žaloba i v jejím zbytku ve výroku II. jako nedůvodná zamítnuta.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o neexistenci naléhavého právního zájmu stěžovatele na určení vlastnického práva vedlejší účastnice k předmětnému pozemku ve smyslu § 80 o. s. ř. Konstatoval, že v předmětné věci se stěžovatel domáhal určení vlastnického práva ve prospěch třetí osoby, aniž současně žaloval původního, v katastru nemovitostí zapsaného vlastníka předmětného pozemku, resp. jeho dědice.
Postup stěžovatele, byl-li by v řízení se svou určovací žalobou úspěšný, by tak vedl k duplicitě zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a funkce, resp. účel určovací žaloby ve smyslu poskytnutí preventivní ochrany, eliminace stavu ohrožení práva a nejistoty v právním vztahu či odvrácení budoucích sporů, by nemohla být naplněna. Nelze-li očekávat, že bude určovací žaloba uvedené funkce plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu. Na uvedeném podle krajského soudu nic nemění tvrzení stěžovatele, že stát, resp. Státní pozemkový úřad, byl po dobu delší než 80 let nečinný a nezajistil zápis svého vlastnického práva namísto původního vlastníka pozemku.
Okresní soud proto postupoval správně, zamítl-li žalobu na určení vlastnického práva vedlejší účastnice ve výroku I. napadeného rozsudku. Otázku vlastnictví předmětného pozemku by bylo možno posoudit jako otázku předběžnou v řízení o nahrazení projevu vůle žalovaného. Krajský soud však uzavřel, že i kdyby soud při posouzení této otázky dospěl k závěru o vlastnictví vedlejší účastnice, předmětný pozemek není pozemkem vhodným k vydání jako náhradní pozemek k uspokojení zbývající části restitučního nároku stěžovatele podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 229/1991 Sb."), vedlo-li by takové rozhodnutí soudu k duplicitnímu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, a do budoucna by zakládalo (či mohlo zakládat) nebezpečí vzniku dalších sporů, nadto za situace, kdy existují jiné vhodné náhradní pozemky, k nimž náleží vlastnické právo státu a ohledně nichž se stěžovatel může domáhat uspokojení svého restitučního nároku jak prostřednictvím státem realizovaných veřejných nabídek, tak prostřednictvím žalob o nahrazení projevu vůle, tedy přímým převodem náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku.
Stěžovatel přitom ani netvrdí, že předmětný pozemek pro něj představuje výjimečný či nezastupitelný pozemek, příp. že neexistují jiné pozemky vhodné k vydání a uspokojení jeho restitučního nároku. Stěžovatelem zvolený postup v předmětné věci nemůže vést k naplnění původního záměru předmětné právní úpravy, jímž je co nejsnadnější uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby.
Krajský soud proto přisvědčil Státnímu pozemkovému úřadu, že za situace, kdy existují jiné vhodné pozemky, jejichž prostřednictvím lze stěžovatelův nárok uspokojit, je třeba jej uspokojit primárně převodem takového pozemku a nikoli cestou, kterou zvolil stěžovatel. Ani krajský soud pak neshledal důvodnou stěžovatelem namítanou analogii s řízeními o vydání původního církevního majetku s tím, že je oproti církevním osobám nepřípustně diskriminován.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud konstatoval, že závěr krajského soudu, že stěžovatel na požadovaném určení vlastnického práva nemá naléhavý právním zájem v situaci, kdy se řízení neúčastní osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí, resp. její případní právní nástupci, a vyhovující rozhodnutí tak může vést nanejvýš k duplicitnímu zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí a nikoliv k odstranění nejistoty v právních poměrech, není v rozporu ani se stěžovatelem odkazovanou judikaturou (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10.
2. 2016 sp. zn. 31 Cdo 4001/2013 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1690/97), která řeší zejména otázku věcné legitimace k podání určovací žaloby na neplatnost smlouvy (sekundárně naléhavého právního zájmu), kdy v tam uvedených případech připouštějí, aby předmětem určovacího žalobního návrhu byla existence či neexistence právního vztahu mezi žalovaným a třetí osobou, nemá-li žalobce k dispozici jiný právní prostředek, jehož prostřednictvím by mohl účinněji hájit svá (uzavřenou smlouvou dotčená) práva.
Dovodil-li krajský soud, že předmětný pozemek, k němuž je v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo jiné fyzické osoby (a kdy i kladné rozhodnutí soudu o žalobě vedlo by nanejvýš k zápisu duplicitního vlastnictví), není vhodným náhradním pozemkem (z důvodu spornosti vlastnictví, kdy lze pak předpokládat i problémy při nakládání s takovým pozemkem a při jeho obhospodařování) a že stěžovatelův restituční nárok by bylo lépe uspokojit převodem jiného pozemku (s akcentem na to, že jde o restituci náhradním naturálním plněním), nikterak se tím od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na níž není důvodu cokoli měnit, neodchýlil, přičemž dovolání nepřináší ani otázky "nové", v rozhodování Nejvyššího soudu dosud neřešené otázky.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že úspěšné podání žaloby v tomto konkrétním případě nelze podmiňovat prokázáním tzv. naléhavého právního zájmu na tomto určení, když nebylo chybou stěžovatele, že vedlejší účastnice u předmětného pozemku nezajistila po dobu téměř osmdesáti let zápis svého vlastnického práva v katastru nemovitostí namísto původního vlastníka pozemku. Stěžovatel navíc již v průběhu prvostupňového řízení Státní pozemkový úřad opakovaně žádal, aby sám zajistil zápis vlastnického práva vedlejší účastnice v katastru nemovitostí, což neučinil.
6. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy při svém rozhodování nezohlednily, že podle platné judikatury má tzv. naléhavý právní zájem na určení vlastnictví žalující strana i v případě, že nemá k dispozici jiný právní prostředek, jehož prostřednictvím by mohla účinněji hájit svá práva. V daném případě nebylo možné nápravy závadného stavu dosáhnout jiným než stěžovatelem zvoleným způsobem, když závadný stav zápisu v katastru nemovitostí trval více než 80 let a vedlejší účastnice dobrovolně přepis svého vlastnického práva v katastru nemovitostí nezajistila. Určení vlastnického práva vedlejší účastnice zde bylo nutnou podmínkou pro to, aby soudy mohly podané žalobě stěžovatele vyhovět.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [§ 80 písm. c) o. s. ř.], nemá pouze ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Aktivně legitimována k podání žaloby na určení neplatnosti smlouvy je např. i osoba, která není účastníkem této smlouvy, mohlo-li by vyhovění žalobě mít příznivý dopad na její právní postavení, tj. umožňovalo by žalující straně s poukazem na toto určení uplatnit vlastní práva s předmětem neplatné smlouvy související (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1690/97 apod.). Obdobně církevní oprávněné osoby mají oprávnění podávat vůči třetím subjektům tzv. určovací žaloby ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), tj. domáhat se určení, že vlastníkem nemovitostí je stát a teprve následně dochází k převodu majetku ze strany státu na tyto církevní oprávněné osoby. Nevzaly-li tedy obecné soudy ani tuto okolnost v této věci v úvahu, ačkoliv to stěžovatel v řízení namítal a podanou žalobu zamítly, dopustily se ve vztahu ke stěžovateli i diskriminačního jednání ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny.
8. Stěžovatel dovozuje, že aktivně legitimován k žalobě na určení vlastnictví vedlejší účastnice byl jako restituent, neboť vyhovění žalobě soudem by v daném případě mělo příznivý dopad na jeho právní postavení, když by se mohl domoci restituce k předmětnému a vydatelnému náhradnímu pozemku. Podle stěžovatele je nesprávný rovněž závěr obecných soudů, že pozemek není vhodný k převodu na stěžovatele.
9. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy při rozhodování nezohlednily, že Státní pozemkový úřad, potažmo vedlejší účastnice (stát), je v této věci nečinný po dobu delší nežli 80 let, ani skutečnost, že stěžovatel si sám předmětný náhradní pozemek vybral, tento pozemek byl podle předběžného názoru okresního soudu stěžovateli v rámci restitučního soudního řízení vydatelný a byl zjevně předmětem konfiskace po roce 1945, když byl odňat původnímu vlastníkovi a vlastníkem tohoto pozemku je po celou dobu vedlejší účastnice (stát). Vzhledem k tomu, že konfiskace ve vztahu k pozemkům p. č. X1 a p. č. X2 v k. ú. Špindlerův Mlýn vyznačena nebyla, je jako knihovní vlastník obou pozemků po celou dobu veden Dr. Zdenko Bláha, ačkoli skutečným vlastníkem obou pozemků je vedlejší účastnice, která měla rovněž zajistit zápis svého vlastnického práva do příslušných pozemkových knih.
10. Stěžovatel shrnuje, že jako restituent má právo na restituci státního zemědělského majetku za nemovitosti, které byly odňaty státem jeho předkům. Obecné soudy se v řízení nezabývaly jeho legitimním očekáváním na restituci tohoto majetku a jeho žalobu bez dalšího zamítly s poukazem, že nemá právní zájem na požadovaném určení, ačkoliv toto bylo předpokladem pro restituci předmětného pozemku. Majetkem ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu jsou přitom také restituční pohledávky stěžovatele vůči státu, které mohly být saturovány právě převodem předmětného pozemku, jehož vlastníkem je ve skutečnosti od roku 1945 vedlejší účastnice. Obecné soudy dále pominuly vlastní nečinnost státu, který i k výzvám stěžovatele odmítal pozemek přepsat do svého vlastnictví, ačkoliv stát je jeho vlastníkem po dobu přibližně 80 let. Obecně soudy tak nepostupovaly v souladu s ústavním pořádkem, když legitimizovaly protiprávní stav vyvolaný Státním pozemkovým úřadem, resp. státem. Stěžovatel se cítí být tímto postupem diskriminován ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny, když jiným způsobem postupuje stát ve vztahu k tzv. církevním oprávněným osobám.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. V posuzované věci obecné soudy dospěly shodně k závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu stěžovatele na určení vlastnického práva vedlejší účastnice k předmětnému pozemku ve smyslu § 80 o. s. ř., navíc za situace, kdy tohoto řízení se neúčastní osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí, resp. její případní právní nástupci. Vyhovující rozhodnutí by tak podle závěrů soudů mohlo vést nanejvýš k duplicitnímu zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí a nikoliv k odstranění nejistoty v právních poměrech.
Stěžovatelem zvolený postup proto v posuzované věci nemůže vést k naplnění původního záměru předmětné právní úpravy, jímž je co nejsnadnější uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby. Obecné soudy dále výstižně poukázaly na to, že existují jiné vhodné náhradní pozemky, k nimž náleží vlastnické právo státu, a ohledně nichž se stěžovatel může domáhat uspokojení svého restitučního nároku. Stěžovatel přitom ani netvrdí, že předmětný pozemek je pro něho určitým způsobem výjimečný či nezastupitelný, příp. že neexistují jiné pozemky vhodné k vydání a uspokojení jeho restitučního nároku.
Výše uvedeným řádně a přesvědčivě odůvodněným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.
15. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně jeho žaloby o určení vlastnictví, resp., nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice při uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu.
16. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
17. Ústavní soud dále konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí přesvědčivým způsobem vysvětlil, proč stěžovatelem uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze v dané věci aplikovat a současně i zdůvodnil, že napadené rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelem položenou otázku týkající se výkladu a aplikace § 80 o.
s. ř. (předpokladů úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, k nimž patří věcná legitimace k podání žaloby a naléhavý právní zájem na požadovaném určení) krajský soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. Přitom rovněž vyložil, že rozhodnutí krajského soudu není v rozporu ani se závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se vztahuje k výkladu a aplikaci stěžovatelem odkazovaného § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. V neposlední řadě Nejvyšší soud připomněl, že ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že jako náhradní lze oprávněné osobě vydat toliko pozemky vhodné (ve vlastnictví státu, s nimiž je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad), jež by byly potenciálně zařaditelné do veřejné nabídky.
18. Při shrnutí výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti, a to s ohledem na specifické okolnosti věci, z níž ústavní stížnost vzešla. Jak totiž vysvětlily obecné soudy, stěžovatel požadoval náhradní pozemek, který byl pro restituce nevhodný k vydání jako náhradní pozemek k uspokojení zbývající části restitučního nároku stěžovatele podle zákona č. 229/1991 Sb., neboť stěžovatelem požadované rozhodnutí soudu by vedlo k duplicitnímu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a do budoucna by zakládalo (či mohlo zakládat) nebezpečí vzniku dalších sporů.
19. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu