Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele H. S., zastoupeného Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem, sídlem Valdštejnská 381/6, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 145/2023-248 ze dne 11. října 2023, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 35 Co 224/2021-225 ze dne 13. října 2022 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 12 C 401/2019-194 ze dne 13. září 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a města X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel šel dne 21. 3. 2018 o půl páté ráno na vlakové nádraží v R. V místě přechodu asfaltové komunikace na nezpevněný povrch na ulici F. na zledovatělé komunikaci pokryté slabou vrstvou sněhu stěžovatel uklouzl a upadl. Pádem utrpěl zlomeninu krčku kyčle a stehenní kosti, což si vyžádalo operaci a následnou rehabilitaci. Po vedlejším účastníkovi se domáhal zaplacení ušlého výdělku, bolestného, náhrady za ztížení společenského uplatnění a účelně vynaložených nákladů spojených s léčením.
2. Okresní soud v Liberci napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Soud uzavřel, že nebyly dány předpoklady objektivní odpovědnosti za újmu podle § 26 a § 27 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, neboť stěžovatel místo s výtluky dobře znal a za situace, kdy několik dní mrzlo a rozhodný den i sněžilo, nebyla změna ve schůdnosti komunikace nepředvídatelná. V posuzované věci se proto nejednalo o závadu ve schůdnosti ve smyslu § 26 zákona o pozemních komunikacích. Okresní soud přitom neshledal odpovědnost vedlejšího účastníka ani podle § 2910 občanského zákoníku.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Shrnul, že okresní soud se věcí po skutkové stránce podrobně zabýval, a proto ke skutkovým zjištěním neměl výhrady. Jako správné zhodnotil i právní posouzení věci, neboť má shodně za to, že nejsou naplněny ani podmínky objektivní odpovědnosti za škodu podle § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, což vyplývá i z odvolání stěžovatele, ani podmínky odpovědnosti podle občanského zákoníku.
4. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Závěry odvolacího soudu o předvídatelnosti schůdnosti komunikace shledal za souladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu; tato námitka proto přípustnost založit nemohla. Jako souladné s judikaturou, jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu, hodnotil i závěry, že vedlejší účastník neodpovídá za újmu ani podle ustanovení občanského zákoníku, neboť své povinnosti vlastníka komunikace neporušil. K tomu připomněl i usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1634/21 ze dne 7. 9. 2021 a jeho závěr, že nelze po vlastníku komunikace spravedlivě požadovat, aby prováděl okamžitě a všude po celém svém území údržbu a napravoval tak vzniklý stav. Nepřisvědčil ani námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, neboť Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat správnost skutkového stavu.
5. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti napadeným rozhodnutím obecných soudů, jež měly řízení zatížit vadou. Ta spočívala v tom, že se nedostatečně zabývaly posouzením odpovědnosti vedlejšího účastníka podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Postup obecných soudů považuje za rozporný s judikaturou jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu, zejména nálezem sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne ze dne 12. 4. 2016, neboť obecné soudy rezignovaly na komplexní posouzení věci. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem, že vedlejší účastník nic nezanedbal a prováděl zimní údržbu řádně a v souladu s právními předpisy a plánem péče. Tento závěr obecných soudů je podle stěžovatele přitom zjevně nesprávný, když mrazivé počasí trvalo minimálně od 17. 3. 2018 a k žádné oblevě, jak zjistily obecné soudy, nedošlo. Závada na schůdnosti komunikace proto nevznikla přes noc, ale trvala hned několik dní a vedlejší účastník na její odstranění zcela rezignoval.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je založena na opakování námitek, které byly v napadených rozhodnutích ústavně souladným způsobem vyvráceny. Obecné soudy se podrobně zabývaly vztahem a důsledky judikatury Ústavního soudu (zejména nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15 , jakož i např. usnesením sp. zn. II. ÚS 1634/21 ze dne 7. 9. 2021) a Nejvyššího soudu (především rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1621/2020 ze dne 9. 12. 2020, reagujícího mimo jiné právě na nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ). V tomto ohledu stěžovatel zejména zpochybňuje, zda se obecné soudy se právním posouzením věci podle obecných ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu zabývaly dostatečně a zda mají jejich závěry oporu v provedeném dokazování.
9. Ústavní soud konstatuje, že tyto pochybnosti stěžovatele nesdílí. Obecné soudy se náležitým způsobem ve smyslu výše citované judikatury jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu vypořádaly. Zabývaly se jak možností odpovědnosti k náhradě škody podle § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, tak podle obecného právního předpisu (občanského zákoníku). V druhém uvedeném případě přitom své závěry dostatečně odůvodnily. Se stěžovatelem nelze souhlasit, že svoje závěry obecné soudy postavily pouze na jediné skutečnosti, a tedy neprovedly komplexní zhodnocení, jak požaduje Ústavní soud v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15
. Z bodů 16 až 19 napadeného rozsudku krajského soudu přitom vyplývá, že soud důsledně zkoumal všechny rozhodné okolnosti případu - především do jaké míry dostály obě zúčastněné strany svým povinnostem.
10. Podle názoru stěžovatele v napadených soudních rozhodnutích absentuje zhodnocení, zda vedlejší účastník jakožto vlastník komunikace dostál své povinnosti zajistit, aby chodníky umožňovaly bezpečný pohyb chodců. V tomto směru je však podstatné uvést, že stěžovatel předně nesouhlasí s tím, jak obecné soudy zjistily skutkový stav. Svoje závěry totiž stěžovatel staví na jiném skutkovém stavu, neboť podle jejího názoru vedlejší účastník zcela rezignoval na údržbu komunikace, když mrazivé počasí v daném období přetrvávalo minimálně od 17.
3. 2018 (tj. již 5 dní přede dnem, kdy došlo k úrazu); k žádné oblevě podle jeho názoru nedošlo. Odůvodnění, že po vlastníku komunikace (vedlejším účastníkovi) "nelze spravedlivě požadovat, aby v případě, kdy sněží a mrzne, prováděl okamžitě a všude po celém svém území údržbu a napravoval tak stav vzniklý v důsledku panujících povětrnostních vlivů, neboť je pochopitelné, že nemůže být ve stejný okamžik na všech místech, které je potřeba ošetřit" (usnesení sp. zn. II. ÚS 1634/21 ze dne 7. 9. 2021) proto podle stěžovatele neobstojí.
V souvislosti s touto argumentací stěžovatele Ústavní soud v obecné rovině podotýká, že hodnocení důkazů je věcí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá totiž zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Postupují-li obecné soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, jsou-li zásady dané § 132 občanského soudního řádu respektovány (k tomu srov. nález sp. zn. III.
ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994). Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.
11. Krajský soud přitom podle Ústavního soudu jasně, srozumitelně a podrobně popsal, jaká skutková zjištění z provedených důkazů učinil a jaké právní závěry z nich dovodil (srov. zejména bod 17 napadeného rozsudku krajského soudu). Závěr, že ze skutkových zjištění učiněných nalézacími soudy vyplývá, že vedlejší účastník svou povinnost podle § 9 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích neporušil, potvrdil i Nejvyšší soud. Ve zjištěných skutkových závěrech proto neshledal Ústavní soud žádné důvody, které by představovaly důvod pro jeho kasační zásah.
12. Na základě výše uvedeného byla proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu