Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška jako soudce zpravodaje, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti T. S., zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Hoškem, sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 15/2025-552 ze dne 25. června 2025, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a L. G. a nezl. T. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel zároveň požádal o přednostní projednání této věci.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, nezletilý syn stěžovatele a vedlejší účastnice byl rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26. 9. 2023 svěřen do střídavé péče rodičů. Dne 30. 7. 2024 stěžovatel navrhl, aby soud určil, že je nezletilý povinen vykonávat školní docházku na základní škole v R. (kde otec bydlí), dne 8. 8. 2024 zase vedlejší účastnice navrhla, aby soud určil, že je nezletilý povinen vykonávat školní docházku na základní škole v P. (kde bydlí vedlejší účastnice), a dále aby soud svěřil nezletilého do její péče. Okresní soud rozsudkem č. j. 0 P 95/2024-444 ze dne 8. 10. 2024 nahradil souhlas vedlejší účastnice s docházkou nezletilého do základní školy v R. a návrhy vedlejší účastnice zamítl.
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že se nahrazuje souhlas stěžovatele s docházkou nezletilého do základní školy v P. a nezletilého svěřil do péče vedlejší účastnice. Krajský soud ve shodě s rodiči měl za to, že není možné, aby nezletilý navštěvoval obě základní školy, přičemž neudržitelným za této situace shledal i střídavou péči, jelikož žádný z rodičů nechce měnit své bydliště a zároveň nejsou společně schopni nalézt jiné vyhovující řešení.
Krajský soud vzal v úvahu přání nezletilého být raději v péči stěžovatele i to, že stěžovatel nerespektuje vedlejší účastnici jako rodiče, její osobou opovrhuje a neuznává ji jako osobu hodnou péče o "jeho syna". Jak krajský soud uvedl, stěžovatel byl odsouzen za fyzické i slovní týrání vedlejší účastnice v době, kdy žili i s nezletilým ve společné domácnosti, přičemž ve vulgární komunikaci vůči ní pokračuje i nadále (z internetové komunikace soud zjistil, že stěžovatel vedlejší účastnici sprostě urážel, psal, že o nezletilého přijde "úplně", že už ho nikdy neuvidí, atd.).
Za těchto okolností se krajský soud přiklonil k svěření nezletilého do péče vedlejší účastnice, která svou roli ve výchově zvládá bez problémů. Vzhledem k okolnostem dále krajský soud nad obvyklý rámec upravil styk nezletilého s otcem ve většině dnů v měsíci, kdy nezletilý není vázán školní docházkou, i po většinu prázdnin.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nezletilý konstantně preferoval při volbě pečujícího rodiče stěžovatele, stejně tak upřednostňoval i základní školu zvolenou stěžovatelem. Krajský soud však k přání nezletilého nepřihlédl, a dokonce jej sám ani nevyslechl, neboť vycházel toliko ze zjištění učiněných orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Své rozhodnutí pak podle stěžovatele krajský soud založil na jiných kritériích, než která jsou relevantní dle judikatury Ústavního soudu.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Jde-li o participační práva dítěte, nezletilý (tehdy zhruba sedmiletý) byl slyšen přímo okresním soudem, načež krajský soud - s cílem ověřit, že od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nedošlo ke změnám v poměrech účastníků - ještě v odvolacím řízení doplnil dokazování prostřednictvím opakovaných pohovorů kolizního opatrovníka s nezletilým. Názor nezletilého byl tedy řádně zjištěn, přičemž krajský soud učinil své rozhodnutí při plném vědomí, že nezletilý vyjádřil oproti konečnému rozhodnutí spíše opačné přání. Není důvod tak malé dítě donekonečna vystavovat situacím, kdy se má - byť i nepřímo - zas a znovu vyjadřovat k okolnostem svědčících o jejich preferencích k tomu či onomu rodiči. K tomu lze dodat, že ačkoliv je přání dítěte důležitým faktorem, nejde zdaleka o faktor jediný a sám o sobě vždy rozhodující, tím spíše u dětí tohoto věku [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2943/14
ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607), bod 21].
7. Jde-li o důvody, které krajský soud vedly ke svěření nezletilého do péče vedlejší účastnice, v souladu s judikaturou Ústavního soudu jsou soudy "povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem" [nález sp. zn. I. ÚS 3065/21
ze dne 3. 5. 2022 (N 56/112 SbNU 9), bod 19]. Této povinnosti krajský soud dostál a dostatečně vysvětlil, proč přístup stěžovatele k vedlejší účastnici jako druhému rodiči považoval za relevantní. Jeho úvaze nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
8. Vzhledem k tomu, že obecné soudy budou zřejmě dále rozhodovat o úpravě péče o nezletilého vedlejšího účastníka, považuje Ústavní soud za účelné současně připomenout svůj obecně platný závěr, že nelze dovozovat, že by výchozím modelem pro úvahy soudu mělo být vždy zcela symetrické rozložení péče mezi oba rodiče (nález sp. zn. I. ÚS 2364/24
ze dne 5. února 2025, bod 34). Takovému uspořádání totiž může například bránit právě zájem dítěte na stabilitě výchovného, vzdělávacího a sociálního prostředí v jednom školském zařízení.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Důvody k přednostnímu projednání věci Ústavní soud neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu