Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., Z. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Zahradníkem, advokátem se sídlem Praha 5, E. Peškové 15, PSČ: 151 31, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, čj. 30 Co 551/2004 - 218, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel uvedl, že jako právní laik netušil, jaké důsledky má vzdání se práva na odvolání do rozsudku, které u jednání před okresním soudem učinila jeho tehdejší právní zástupkyně a především neočekával, že již nebude moci využít žádný z opravných prostředků. Tím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudek okresního soudu totiž nabyl právní moci, aniž by se rozhodlo o celém předmětu řízení, zejména o movitých věcech ze společného jmění.
Protože došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv, považuje se, s odkazem na ustanovení § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, za aktivně legitimovaného k podání návrhu na zrušení § 41a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 59/2005 Sb. (dále jen "OSŘ"), a § 207 odst. 1 OSŘ pro jejich rozpor s čl. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Krajský soud sice správně aplikoval příslušná ustanovení OSŘ, jeho rozhodnutí je v plném souladu s občanským soudním řádem. Neústavnost napadeného rozhodnutí spočívá v přímém rozporu s Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť došlo k odepření práva na projednání věci (na spravedlivý proces). Rozhodnutí je v rozporu také s Ústavou ČR, protože skutečnost, že rozsudek okresního soudu je již zcela nenapadnutelný, byla pro stěžovatele nepředvídatelná.
Stěžovatel poukázal na odlišnou koncepci institutu vzdání se odvolání v trestním právu. V něm obsažená konstrukce umožňuje, aby obžalovaný mohl řádně a důkladně zvážit pro něj nejvhodnější řešení. Absence obdobné konstrukce v civilním řízení vedla k neústavním důsledkům v jeho věci.
K ústavní stížnosti se vyjádřil, jako účastník řízení před Ústavním soudem, Krajský soud v Praze, který jen odkázal na obsah svého usnesení a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že toto vyjádření neobsahovalo žádné nové skutečnosti, Ústavní soud z něj nevycházel, a nebyl tedy ani důvod zasílat jej stěžovateli k případné replice.
sp. zn. IV. ÚS 188/94 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 39, str. 281). S ohledem na uvedené posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Jakkoli to může znít tvrdě, ani v daném případě není možné neuplatnit zásadu neznalost práva neomlouvá. I právnímu laikovi musí být zřejmé, jaké následky bude mít, pokud se něčeho "vzdá". Ústavní soud nemůže být orgánem, který by zkoumal motivaci právní zástupkyně či soudu, kteří měli údajně stěžovatele přesvědčit, aby se vzdal svého práva podat odvolání. Pokud krajský soud shora popsaným způsobem interpretoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu a odmítl stěžovatelovo odvolání, nijak nezasáhl do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces. Komparace s právní úpravou vzdání se odvolání v trestním právu procesním je, z hlediska posuzování ústavní stížnosti, zcela irelevantní.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, odpadla i podmínka projednání návrhu na zrušení zákona podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se proto návrhem na zrušení § 41a odst. 4 OSŘ a § 207 odst. 1 OSŘ, již zabývat nemohl.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu