Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Pavlem Svobodou, advokátem, sídlem Čelakovského 1859/6, Blansko, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 Nt 602/2019-246 ze dne 13. 7. 2021, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 67/2021-274 ze dne 6. 10. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy nesprávně posoudily existenci nových skutečností a důkazů, jež vyšly najevo a které by mohly samy o sobě či ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit zejména jiné rozhodnutí o vině. Má za to, že z nově předložených důkazů vyplývá, že skutková podstata trestného činu udavačství, jež měla vést u jmenovaných ke ztrátě svobody československých občanů, nebyla naplněna. Touto skutečností se však obecné soudy nezabývaly.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy se zabývaly pouze otázkou, zda odsouzený vykonával funkci Verwaltungsführera či nikoliv. Přitom pominuly námitky, které se týkaly ztráty svobody M. Ch. a O. F., možné záměny osob stejného jména a námitky k místu pobytu svědkyně K. Krajský soud se nezabýval rozporem mezi listinnými důkazy, kdy jeden obsahuje výpis z pracovní karty odsouzeného, ze kterého vyplývá, že otec stěžovatele byl zaměstnán jako tlumočník a na pozici Verwaltungsführera nikdy zaměstnán nebyl.
Druhý důkaz, kterým byla vězeňská kniha, z níž naopak vyplývá, že povoláním odsouzeného je pozice Verwaltungsführera. Z odůvodnění není zřejmé, proč soud upřednostnil údaje z vězeňské knihy a pomíjí údaje z pracovní karty. Stejně tak se soudy nevypořádaly s výpovědí klíčové svědkyně M. K., která se v době druhé světové války nacházela desítky kilometrů od táborů, v nichž byl umístěn a pracoval odsouzený. Další okolností, kterou krajský soud ve svém hodnocení pominul, je nově doložená skutečnost, že v předmětném táboře se nacházela ještě jedna osoba se jménem B.
Soud prvního stupně se nijak nezabýval druhým ze skutků, za který byl otec stěžovatele odsouzen. U osoby O. F. bylo nově doloženo, že k jeho ztrátě svobody nedošlo a nebyl tak v tomto rozsahu naplněn znak skutkové podstaty. M. Ch. svobodu v Německu ztratil, avšak v době, kdy odsouzený v Německu již nebyl. Tyto skutečnosti přitom nebyly Mimořádnému lidovému soudu známy. Krajský soud na námitky stěžovatele nijak nereagoval.
Další pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že dne 16. 7. 2021 podal prostřednictvím datové schránky stížnost, která byla krajskému soudu téhož dne doručena. Záznam o doručení je opatřen číslem listu 248, přičemž ve spisovém přehledu je pod tímto číslem listu evidováno usnesení. V přehledu spisu je vedena pouze stížnost učiněná samotným stěžovatelem. Následně není zaevidováno ani odůvodnění stížnosti ze dne 27. 9. 2021 podané rovněž datovou schránkou. Podle stěžovatele se vrchní soud stížností obhájce stěžovatele neseznámil, neboť jej ve svém usnesení nezmínil a vycházel toliko ze stížnosti podané samotným stěžovatelem.
V první řadě Ústavní soud konstatuje, že v ústavní stížnosti uplatněné námitky představují ve své většině zopakování námitek uplatněných před oběma obecnými soudy. Jádro stěžovatelovy argumentace pak představuje námitka, že obecné soudy svévolným způsobem vyhodnotily stěžovatelem navržené důkazy, v důsledku čehož došlo k protiústavnímu nepovolení obnovy stěžovatelova trestního řízení, resp. trestního řízení jeho otce.
Základní podmínkou pro povolení obnovy řízení, dopadající na projednávanou věc, pak je, že vyjdou najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, jak obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy, je třeba uvést, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy povolán k přezkumu věcné správnosti jejich rozhodnutí. Jeho úloha je vymezena především v čl. 83 Ústavy České republiky, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Do rozhodování obecných soudů je pak v této souvislosti oprávněn zasahovat jen v těch případech, v nichž soudy vykročí z rámce daného ústavně zaručenými právy a svobodami, přičemž Ústavní soud opakovaně uvedl, kdy je dána ústavněprávní relevance chyb obecnými soudy vedeného důkazního řízení.
Namítá-li kupříkladu stěžovatel, že se obecné soudy nevyrovnaly s důvody, pro které daly přednost důkazu, z něhož vyplývá, že jeho otec vykonával funkci Verwaltungsführera (vězeňská karta) před důkazem z něhož vyplývá, že vykonával funkci písaře či překladatele (pracovní karta), nelze mu dát za pravdu. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že samotná mezinárodní pátrací služba stran pracovní karty uvedla, že se jedná o údaje zapsané samotným odsouzeným (srov. odst. 8 napadeného usnesení vrchního soudu). Tudíž to byl právě odsouzený, kdo mohl přizpůsobovat obsah důkazu k obrazu svému. To u vězeňské karty nemohl.
Stejně tak nelze dát stěžovateli za pravdu v tom smyslu, že by se obecné soudy nezabývaly druhým skutkem, za který byl stěžovatel odsouzen (udavačství). Vrchní soud v Olomouci při hodnocení tohoto skutku vyšel z výpovědi svědků Ch. či F., které nebyly zásadním způsobem zpochybněny (srov. odst. 9). Dle náhledu Ústavního soudu nelze obecným soudům vytknout ani tu skutečnost, že se nezabývaly věrohodností výpovědí svědkyně K., neboť bylo lze vycházet z tehdy podaných výpovědí. Případné nesrovnalosti ve výpovědích nepředstavují nový důkaz, na jehož základě by bylo možné povolit obnovu řízení.
Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou dle náhledu Ústavního soudu sice stručná, nicméně ústavně konformní.
Další část argumentace stěžovatele směřovala proti procesním pochybením obecných soudů, zejména pak soudu krajského, který nezažurnalizoval blanketní stížnost právního zástupce stěžovatele ze dne 16. 7. 2021 a poté, co právní zástupce stěžovatele blanketní stížnost doplnil, dne 27. 9. 2021, neodeslal toto doplnění vrchnímu soudu.
V souvislosti se shora uvedeným je Ústavní soud toho názoru, že je třeba dát stěžovateli za pravdu a popsaná procesní pochybení obecným soudům (zejména pak soudu krajskému) vytknout. Současně má však Ústavní soud za to, že se nejedná o natolik intenzivní zásah do práv stěžovatele, že by bylo nezbytné napadená rozhodnutí zrušit. Je tomu tak proto, že se zmíněná pochybení nijak neprojevila v rozhodovací činnosti obecných soudů. Jinými slovy řečeno, i v případě, že by se obecné soudy zmíněných pochybení nedopustily, nelze očekávat, že by byl výsledek řízení z materiálního hlediska odlišný.
Skutečnost, že nalézací soud nezaslal doplnění stížnosti právního zástupce odvolacímu soudu a ten tedy rozhodoval bez jeho znalosti je vadou, která by za jiných skutkových okolností případu mohla vést až ke zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu. V projednávané věci však byla stížnost podána jak ze strany právního zástupce, tak i samotného stěžovatele. Z porovnání obou podání je zřejmé, že se věcně shodují, neboť obě stížnosti vycházejí z totožných důkazů. Právě uvedenou skutečnost považuje Ústavní soud pro hodnocení intenzity zásahu do základních práv a svobod stěžovatele za podstatnou.
Přesto, že se na projednávanou věc vztahuje tzv. nutná obhajoba, není nezbytně nutné, aby podání vůči soudu činil jen a pouze advokát, jako je tomu kupříkladu u dovolání. Vrchnímu soudu tak nic nebránilo v tom, aby podání stěžovatele projednal.
Ústavní soud má dále za to, že v předmětné věci neleží pochybení jen a pouze na straně krajského soudu, ale též na straně právního zástupce stěžovatele. Z jeho blanketní stížnosti se podává, že bude doplněno dodatečně po doručení písemného vyhotovení rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení. Toto rozhodnutí bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 23. 7. 2021, přičemž odůvodnění bylo doplněno až přípisem ze dne 27. 9. 2021, tedy po více než dvou měsících. Ústavní soud konstatuje, že takovýto postup právního zástupce je nepřípadný. Je tomu tak proto, že stížnostní soud není ve svém rozhodování vázán žádnou lhůtou a není-li blanketní podání odůvodněno ve lhůtě přiměřené, vystavuje tím advokát svého klienta riziku, že bude ve věci rozhodnuto dříve, než bude blanketní podání doplněno. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu