Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Mgr. Jaroslava Brandejse, zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem Týniště nad Orlicí, Mírové náměstí 274, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2017 č. j. 25 Co 123/2017-88 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 21 Cdo 1065/2018-104, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho práv podle čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 11. ledna 2017 č. j. 6 C 268/2015-60 uložil žalovanému - Městu Kostelec nad Orlicí, aby zaplatilo stěžovateli částku 446 290 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaném zaplacení uvedené částky s tím, že byl zaměstnancem žalovaného, který mu v dodatku k dohodě o rozvázání pracovního poměru přiznal pracovní odměnu ve výši uplatněné žalobou. Tuto odměnu stěžovateli ani přes výzvu nezaplatil.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že dodatek k dohodě o rozvázání pracovního poměru pojednávající o poskytnutí odměny stěžovateli postrádá v rozporu s § 134 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen "zákoník práce") nejzákladnější konkretizaci důvodu, pro který byla odměna udělena a že žalovaný, jehož jménem tehdy jednal bývalý starosta, spolu se stěžovatelem předstírali pravý důvod poskytnutí odměny.
Odvolací soud k tomu uvedl, že sám bývalý starosta totiž veřejně přiznal, že odměna suplovala jakési odstupné a vedle toho zamýšlel upevnit pozici stěžovatele při jednání s novým vedením města o jeho případném pokračování ve funkci tajemníka. Bývalý starosta připustil, že kdyby se stěžovatel s novým vedením města v tomto směru dohodl, neuvažoval o tom, že by se stěžovatel zaplacení odměny domáhal. Jinak řečeno, bývalý starosta spolu se stěžovatelem v dodatku k dohodě o rozvázání pracovního poměru zastíral pravý důvod přiznání odměny stěžovateli.
Odvolací soud tak dospěl k závěru, že dodatek k dohodě o rozvázání pracovního poměru pojednávající o odměně je neplatný a jako takový nemůže založit právo stěžovatele na odměnu. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh dosavadního řízení, aniž by ovšem uvedl konkrétní argumenty, v čem napadená rozhodnutí představují zásah do jeho ústavně zaručených práv. Ústavní stížnost je v podstatě vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry odvolacího a dovolacího soudu. Uvádí, že zatímco soud prvního stupně správně dovodil, že přiznání odměny bylo v souladu se zákoníkem práce, odvolací soud, aniž by provedl dokazování, sám rozhodl na základě zcela jiného skutkového stavu, než soud prvního stupně. Odvolací soud nesprávně vyložil vůli vedlejšího účastníka, který přiznal stěžovateli odměnu za práci vyplývající ze zákoníku práce. Dovolací soud se pak podle stěžovatele nezabýval uvedeným pochybením odvolacího soudu, jen až výsměšně parodoval argumentaci k této otázce. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl.
ÚS 85/06 ).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; odvolací i dovolací soud aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud poukazuje na to, že v napadených rozhodnutích soudy zřetelně vysvětlily důvody pro jejich přijetí. Odvolací soud své rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnil. Dovolací soud pak konstatoval, že právní závěr odvolacího soudu je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí.
Ústavní soud k odůvodnění usnesení dovolacího soudu konstatuje, že se sice jedná o tzv. stručné odůvodnění, je však dostatečně podrobné na to, aby jeho důvody byly srozumitelné. Dále připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a
IV. ÚS 3416/14 ). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura je zcela adekvátní.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu