Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) nadace Fürst von Liechtenstein Stiftung, a 2) Jana Adama II., knížete z a na Lichtenštejnu, obou zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem MRICS, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 22 Cdo 261/2023-1043, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2022 č. j.
28 Co 70/2022-913 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. července 2021 č. j. 3 C 498/2018-501, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou, advokátem, sídlem Panská 895/6, Praha 1 - Nové Město, 3) České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, 4) Ředitelství silnic a dálnic České republiky, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, 5) Lesů České republiky, s.
p., sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, 6) Povodí Vltavy, státního podniku, sídlem Holečkova 3178/8, Praha 5 - Smíchov, a 7) Povodí Labe, státní podnik, sídlem Víta Nejedlého 951/8, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená čl. 3, čl. 10, čl. 11 odst. 1, čl. 24, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1, čl. 8, a čl. 13, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Protokolu k Úmluvě, dále čl. 2 písm. a) a c), čl. 5 písm. a), d), zejména alinea v) a vi) a čl. 6 Úmluvy o odstranění rasové diskriminace (dále jen "Úmluva OSN").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé jako žalobci se v předmětném řízení domáhali vyklizení v žalobě uvedených nemovitých věcí, in eventum práva na náhradu za tyto nemovitosti ve výši 100 000 Kč, nebyly-li by nemovitosti vydány, a náhrady za ušlé plody a užitky a náhrady škody za snížení hodnoty těchto nemovitostí v době od 1. 1. 1951 do současnosti ve výši 10 000 Kč u první vedlejší účastnice, resp. 100 000 Kč u ostatních vedlejších účastníků. Stěžovatelka se rovněž domáhala určení vlastnického práva k těmto nemovitostem. Žalobní návrh zdůvodnili tím, že stěžovatelka je všeobecným právním nástupcem Františka Josefa II., knížete z Lichtenštejnu, jemuž byly nemovitosti konfiskovány podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa ("dekret č. 12/1945 Sb."). Československý stát tak měl v roce 1945 učinit přesto, že o konfiskaci jeho majetku rozhodl věcně nepříslušný správní orgán, a dále, že František Josef II. nebyl německé, nýbrž lichtenštejnské národnosti a pravidla o konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., se na něj nevztahovala. Smrtí Františka Josefa II. Lichtenštejna proto na stěžovatelku, jako jeho všeobecnou právní nástupkyni, přešlo vlastnické právo k nemovitým věcem a stěžovateli k nim pak podle vnitrostátního práva Lichtenštejnského knížectví přísluší právo požívací.
3. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl (výroky I. až XXII.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky XXIII. až XXXVI.).
4. Krajský soud v Praze dále jen ("krajský soud") k odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. až VIII.).
5. Proti rozhodnutí krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výroky II. a III.). Nejvyšší soud dovodil, že dovolání není přípustné, neboť otázky, které stěžovatelé ve velmi obsáhlém dovolání nastínili, řešil krajský soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž neshledal Nejvyšší soud důvod se odchýlit, a to včetně těch otázek, které stěžovatelé považují za dosud neřešené.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají porušení práva na soudní ochranu a práv souvisejících podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy samostatně a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy (včetně práva na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy), práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě samostatně a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy, a dále podle čl. 5 písm. a), d), zejména alinea v) a vi) Úmluvy OSN a práva na ochranu soukromí, práva na rodinný život a práv souvisejících podle čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy. Dále namítají porušení práva, aby byla zachována jejich lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jejich jméno podle čl. 10 Listiny, aby nebyli diskriminováni podle čl. 3 Listiny, čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 6, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy, čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, dále čl. 2 písm. a) a c), čl. 5 písm. a), d), zejména alinea v) a vi) Úmluvy OSN, práva na soudní a jinou právní ochranu, práva na účinný opravný prostředek a práva na odčinění a na náhradu škody způsobenou porušením diskriminace ve smyslu čl. 6 Úmluvy OSN, práva svobodně rozhodovat o své národnosti podle čl. 3 odst. 2 Listiny a aby příslušnost k národnosti nebyla na újmu podle čl. 24 Listiny.
7. Stížnostní argumentaci není nutné rekapitulovat detailněji z dále uvedených důvodů. Postačí uvést, že její podstatou je zpochybnění konfiskace sporných nemovitostí podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., když stěžovatelé namítají, že soudy dospěly k chybnému závěru o nemožnosti přezkoumávat konfiskační výměry, a tím jim rovněž odepřely projednání věci v plné jurisdikci. K nicotnosti stěžovatelé zejména tvrdí, že Okresní národní výbor v Olomouci zjevně neměl pravomoc vydat konfiskační výměr, neboť zůstavitel měl jako hlava státu imunity vůči jurisdikci a exekuci. Nicotnost dále dovozují z toho, že ke dni vydání konfiskačního výměru podle tehdejších právních předpisů Okresní národní výbor v Olomouci právně neexistoval, a nemohl tak vydat platné rozhodnutí. Stěžovatelé byli také vůči protistraně výrazně znevýhodněni, čímž byla porušena zásada rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení. Současnou aplikací dekretu se stát zároveň dopustil diskriminace pro etnickou příslušnost zůstavitele, resp. stěžovatele. Hodlal-li stát svou protiprávní držbu legalizovat, měl majetek po právu vyvlastnit a za něj poskytnout náhradu. Stěžovatelé konečně namítají, že soudy porušily právo stěžovatele na ochranu jeho osobnostních práv. Použitím konfiskačního výměru, v němž jeho otce označily za osobu německé národnosti, implicitně určily i jeho etnickou příslušnost, navzdory jejich lichtenštejnské národní identitě.
8. K podané ústavní stížnosti zaslala vyjádření druhá vedlejší účastnice. Ve vyjádření uvedla, že napadeným rozhodnutím ani postupem soudů a průběhem řízení, které mu předcházelo, nebylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatelů, tedy konkrétně zmíněného práva na spravedlivý proces, zásady rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení, práva na řádné odůvodnění rozhodnutí, do majetkových práv, ani k porušení zákazu diskriminace (ve spojení s právem na majetek) a práva na soukromí a rodinný život. Druhá vedlejší účastnice proto navrhla, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, případně aby ústavní stížnost zamítl.
9. K výše uvedenému vyjádření druhé vedlejší účastnice zaslali stěžovatelé repliku, ve které setrvali na své argumentaci obsažené v ústavní stížnosti a navrhli, aby Ústavní soud rozhodl tak, jak bylo navrženo v ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Ústavní soud předesílá, že od týchž stěžovatelů postupně obdržel řadu obdobných ústavních stížností, které se týkaly vyřešení stejných právních otázek. První senát proto věc původně vedenou pod sp. zn. I. ÚS 1639/23
postoupil k projednání a rozhodnutí plénu Ústavního soudu. Učinil tak podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. j. Org. 24/14, o atrahování působnosti. Tuto ústavní stížnost Ústavní soud nálezem ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 10/24
zamítl.
14. Plénum Ústavního soudu se v tomto nálezu přihlásilo ke své dlouhodobě ustálené judikatuře, a to ve shodě se senátními rozhodnutími ze dne 10. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 2130/17
a ze dne 7. 3. 2022
sp. zn. II. ÚS 657/22
. Všechny argumenty stěžovatelů předložené v předchozí ústavní stížnosti, které stěžovatelé zopakovali i v nyní posuzované věci, Ústavní soud shledal jako nedůvodné. Ústavní soud přitom nemá žádný důvod se od vyslovených závěrů, které plně dopadají i na nyní posuzovaný případ, odchylovat.
15. Ve výše uvedeném nálezu pléna
sp. zn. Pl. ÚS 10/24
se Ústavní soud podrobně zabýval právními otázkami týkajícími se námitek chybějícího přezkumu v plné jurisdikci, tvrzené nicotnosti konfiskačního výměru, nemožnosti zpochybnění konfiskace, porušení práva na zákonného soudce, chybného posouzení imunity státu, zásahu do osobnostních práv či porušení legitimního očekávání, tedy všech těch otázek, které stěžovatelé uplatňují i v této věci a které jsou zde rozhodné.
16. Ústavní soud v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 10/24
především připomněl, že konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. podléhaly všechny osoby německé a maďarské národnosti, bez ohledu na státní příslušnost, ledaže by se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československa. Za osoby německé nebo maďarské národnosti přitom dekret považoval "osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti".
17. Ke konfiskaci docházelo s okamžitou platností a bez potřeby intabulace nabytím účinnosti dekretu dne 23. 6. 1945. O tom, zda jsou v konkrétním případě naplněny podmínky pro konfiskaci, v případě potřeby nebo na návrh deklaratorně rozhodovaly okresní národní výbory. Jejich závazné konfiskační výměry bylo možné právně zpochybnit pouze ve správním řízení, případně před správním soudem. Civilním soudům přitom nepříslušelo a nepřísluší je zpochybňovat či přezkoumávat.
18. Ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 10/24
tak civilní soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem, když nevyhověly požadavku stěžovatelů, aby se zabývaly tvrzenými vadami konfiskačního výměru, kterým byl zůstavitel kategorizován. Námitky, že konfiskační výměr je nicotný, nejsou důvodné a vzhledem ke konstrukci dekretu ani relevantní. Navíc je třeba mít obecně na vědomí účinky plynutí času v kontextu restitučního zákonodárství (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05).
19. Ústavní soud dále zdůraznil, že konfiskaci sporných pozemků v roce 1945 nelze zpětně posuzovat z hlediska současných právních standardů, neboť byly konfiskovány před přijetím a účinností Listiny a Úmluvy. Stěžovatelé současně nemohou dovozovat legitimní očekávání nebo držbu ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stejně tak nepřisvědčil tvrzením, že soudy porušily právo stěžovatelů na ochranu soukromí a rodinný život.
20. Nosné stížnostní důvody, jakož i relevantní skutkové okolnosti jsou v nyní posuzované věci totožné. Ústavní soud proto své výše nastíněné závěry vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24
následuje, a v podrobnostech na ně odkazuje, neboť tímto závěrem, jakožto právním názorem obsaženým v nálezu Ústavního soudu, je Ústavní soud vázán i v nyní posuzované věci (čl. 89 odst. 2 Ústavy), když Ústavní soud neshledal důvody pro postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu