Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti Pavla Černoty, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013 sp. zn. 7 Aps 5/2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, označeným jako ústavní stížnost, napadá stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti, a to proto, že stěžovatel v poskytnuté lhůtě neuhradil soudní poplatek. Stěžovatel míní, že tímto rozhodnutím (a postupem) Nejvyššího správního soudu bylo v jeho neprospěch porušeno ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z mnoha dalších řízení o návrzích, jež stěžovatel v minulosti podal, se podává, že tento postup, jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem, volí, ačkoli byl o této podmínce řízení a postupu k jejímu splnění opakovaně poučen (viz např. řízení vedená pod sp. zn. I. ÚS 257/09 ,
,
I. ÚS 787/09 ,
,
,
III. ÚS 1204/10 ,
II. ÚS 1778/10 ,
II. ÚS 289/11 ,
I. ÚS 783/12 ,
I. ÚS 2783/12 ,
II. ÚS 3748/12 ).
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Stěžovateli, který byl Ústavním soudem v nedávné době opakovaně obeznámen s podmínkou povinného právního zastoupení a dalšími náležitostmi ústavní stížnosti, je tedy dobře známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje.
Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a náležitostech návrhu dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích (ostatně i s tímto postojem Ústavního soudu již byl navrhovatel seznámen např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 1639/12 , sp. zn. IV. ÚS 1640/12 a další). Setrvání na požadavku dalšího vždy nového a totožného poučování stěžovatelů by totiž bylo jen postupem formalistickým a neefektivním.
Ústavní soud má za to, že dvouměsíční lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 2. ledna 2014
Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj