Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Y. D., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 706/2024 ze dne 31. října 2024 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 1 KZV 186/2022-250 ze dne 30. září 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Městské státní zastupitelství v Praze ("státní zastupitelství") zamítlo žádost stěžovatele o zrušení omezení nahrazujícího vazbu. Městský soud v Praze ("městský soud") v neveřejném zasedání zamítl stížnost proti usnesení státního zastupitelství.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), v čl. 5 odst. 1 a v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a v čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě ("Protokol").
3. Stěžovatel je trestně stíhán pro zločin podplácení [§ 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku] a přečin poškození věřitele [§ 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku]. Pro obavu z útěku byl vzat do vazby, následně z ní byl propuštěn usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 707/2022 ze dne 22. srpna 2022 při současném přijetí peněžité záruky (2 000 000 Kč), zákazu vycestování do zahraničí a záruky stěžovatelovy matky. Od té doby stěžovatel opakovaně získal oprávnění jednorázově vycestovat, a to i mimo Evropskou unii.
Stěžovatel se dlouhodobě zdržuje na území České republiky, vždy spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, sám státní zástupkyni (neúspěšně) navrhoval uzavření dohody o vině a trestu, z povolených cest se řádně vracel a odevzdával cestovní doklad; proto navrhl trvalé zrušení omezení vycestovat s tím, že po více než dvou letech pominula obava, že uprchne nebo se bude skrývat. Podle stěžovatele nebyla v napadených usneseních jeho vazba na zahraničí konkretizována, pouze presumována, usnesení jsou stručná, neurčitá a nepřezkoumatelná.
Stěžovatel odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 218/09
ze
dne 15. října 2009 (N 216/55 SbNU 33) či sp. zn. II. ÚS 435/09
ze dne 2. června 2009 (N 129/53 SbNU 623), podle kterých musí být rozhodnutí týkající se omezení osobní svobody náležitě a pečlivě odůvodněna. Napadená rozhodnutí nebyla vydána ve vazebním zasedání, stěžovatel nemohl předložit své argumenty a vyjádřit se k případným námitkám. Z uvedených důvodů navrhuje napadená usnesení zrušit.
4. Státní zástupkyně ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že délka trestního stíhání není ovlivněna liknavostí orgánů činných v trestním řízení, ale potřebnou mezinárodní právní pomocí. Důvody, pro které byl původně vzat do vazby, nebyly vázány na fakt, že stěžovatel je Ukrajinec, ale na jeho vztah k osobám v cizině a rodinné vazby na Turecko a Slovensko. Omezení považuje státní zástupkyně za přiměřené, neboť nadále trvá obava z útěku do míst, kde bude stěžovatel pro české orgány činné v trestním řízení nedosažitelný. Podle státní zástupkyně není důvod, aby byl stěžovatel slyšen ke každému procesnímu kroku, nepožádá-li o to sám. Předsedkyně senátu městského soudu ve svém vyjádření pouze odkázala na napadené usnesení.
5. V replice stěžovatel odmítá vazební důvody, má za to, že vazba cizince na cizinu je obvyklá, a proto odmítá důvodnost užití termínu "silné vazby". Je přesvědčen, že jde o posouzení důvodnosti vazby a jeho výslech by měl být proveden z úřední povinnosti. Současně odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 32/2024 ze dne 2. dubna 2024, jehož právní větu schválilo trestní kolegium Nejvyššího soudu.
6. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému orgánů veřejné moci. Ve vztahu k procesnímu postupu všech orgánů činných v trestním řízení proto reaguje jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Zásah Ústavní soud zasáhne toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, porušujících ústavně zaručená základní práva a svobody, jsou-li vyslovené závěry hrubě nepřiléhavé nebo projevem libovůle.
8. Z napadených usnesení vyplývá, že podle orgánů činných v trestním řízení vazební důvody trvají; proto s ohledem na jeho kontakty i v zemích mimo EU nevyhověly požadavku na trvalé zrušení omezení. Stěžovateli lze přisvědčit, že samotné cizí státní občanství nemůže zakládat důvod útěkové vazby, nicméně v projednávané věci nejde o argument stěžejní, - tím je právě jeho vztah a rodinné vazby do ciziny. Tyto skutečnosti jsou v napadených usneseních srozumitelně vysvětleny, stěžovatel je toliko relativizuje a vyjadřuje s nimi svůj nesouhlas.
9. Stěžovatel je sice omezen v možnosti cestovat do ciziny, v jeho věci však nejde o zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny či čl. 5 odst. 1 Úmluvy; proto nelze ani na rozhodování o omezení klást nároky vztahující se na rozhodování o vazbě
(§ 73d trestního řádu). Podle § 73 odst. 1 trestního řádu je aplikace některého opatření nahrazujícího vazbu podmíněna existencí vazebních důvodů, nikoli vyšší mírou důvodnosti trestního stíhání, které je podmínkou vazby (§ 67 trestního řádu). Proto nelze ani lhůty podle § 72a trestního řádu (čl. 8 odst. 5 Listiny), týkající se výhradně vazby, vztahovat i na opatření vazbu nahrazující - takové omezení nestanoví žádná právní norma.
10. Stěžovateli bylo opakovaně umožněno jednorázové vycestování do ciziny za účelem realizace práva na soukromý a rodinný život (například dovolená v září 2023, návštěva manželčiny rodiny v prosinci 2023, zdravotní vyšetření v únoru a červnu 2024), a proto neobstojí ani tvrzené porušení práva na ochranu soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny a v čl. 8 Úmluvy). Omezení stěžovatele v právu na svobodu pohybu a svobodu vycestování (čl. 14 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 2 odst. 2 Protokolu) je důsledkem zákonného rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, které bylo vydáno v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny, státní moc tedy byla uplatněna zákonným způsobem v zákonem předvídaném případě i mezích. Ani uplynutí maximální doby pro vazbu nezpůsobuje zánik důvodů omezení, a proto Ústavní soud považuje postup orgánů činných v trestním řízení za ústavně souladný. Citované usnesení Vrchního soudu v Praze, se sice týká blízké problematiky, na projednávanou věc se však nevztahuje.
11. Jak Ústavní soud zjistil, státní zastupitelství podalo na stěžovatele obžalobu, věc je u městského soudu vedena pod sp. zn. 1 T 3/2025, přičemž i v průběhu řízení před soudem již bylo stěžovateli jednorázové vycestování povoleno.
12. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že orgány činné v trestním řízení porušily jeho základní práva. Jejich postup byl v souladu s procesními předpisy a napadená usnesení jsou dostatečně a srozumitelně odůvodněna.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu