Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace M & A ImmoInvest GmbH, sídlem Oppolzergasse 6/10, 1010 Vídeň, Rakouská republika, zastoupené Mgr. Petrem Mundlem, advokátem sídlem Husova 5, Praha 1, proti výrokům I. a II. usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 61 Cm 65/2023-35 ze dne 23. 10. 2023, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a JUDr. Jiřiny Lužové, insolvenční správkyně ERB bank, a. s., v likvidaci, sídlem Dušní 866/22, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se žalobou z října 2017 u civilních soudů domáhala proti vedlejší účastnici určení, že neexistuje její povinnost odkoupit v žalobě specifikované dluhopisy. Vedlejší účastnice vzájemným návrhem uplatnila nárok na zaplacení 5 000 000 Kč jako pohledávky vzniklé z důvodu neodkoupení dluhopisů stěžovatelkou.
3. Řízení bylo z důvodu úpadku a prohlášení konkursu na majetek vedlejší účastnice na delší dobu přerušeno. V průběhu řízení bylo vydáno několik rozhodnutí, kterými byla určena věcná a místní příslušnost Krajského soudu v Brně ("nalézací soud") k rozhodnutí o původní žalobě stěžovatelky, která nezaplatila soudní poplatek, v září 2020 vzala žalobu zpět a zároveň namítla mezinárodní nepříslušnost českých soudů k rozhodnutí o vzájemné žalobě (vzájemně uplatněném nároku vedlejší účastnice). Nalézací soud nejprve z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastavil řízení v části týkající se žaloby stěžovatelky; řízení o vzájemném návrhu vedlejší účastnice vyloučil k samostatnému projednání.
4. Nalézací soud následně ústavní stížností napadeným usnesením zamítl stěžovatelčinu námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti k rozhodnutí o vzájemném návrhu (výrok I.), a dále připustil změnu vzájemného návrhu, jak ji učinila vedlejší účastnice (výrok II.). Nalézací soud dospěl k závěru, že v souladu s čl. 8 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) ["nařízení Brusel I bis"] zůstává mezinárodní příslušnost českých soudů pro řízení o vzájemné žalobě dána i po zastavení řízení o původní žalobě stěžovatelky. Podle citovaného ustanovení totiž platí, že jedná-li se o vzájemnou žalobu, může být osoba, která má bydliště v některém členském státě, žalována též u soudu, u něhož byla podána původní žaloba.
5. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka namítá, že nalézací soud - jakožto soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky - měl podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie ("SFEU") podat předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie za účelem výkladu čl. 8 odst. 3 nařízení Brusel I bis. Podle stěžovatelky je nutné vyřešit otázku, zda je mezinárodní příslušnost soudu pro projednání vzájemné žaloby zachována i v případě, že řízení o původní žalobě bylo zastaveno, v důsledku čehož byla vzájemná žaloba vyloučena k samostatnému řízení.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je v části směřující proti výroku I. napadeného usnesení, kterým nalézací soud zamítl stěžovatelčinu námitku mezinárodní nepříslušnosti, nepřípustný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Ústavní soud v nyní projednávaném případě stěžovatelky dospěl k závěru, že stěžovatelka jí dostupné procesní prostředky, v rámci kterých by mezinárodní příslušnost českých soudů mohla rozporovat, dosud nevyužila. Rozhodnutí nalézacího soudu, který zamítl stěžovatelčinu námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti (čímž zároveň rozhodl o své místní příslušnosti), podle Ústavního soudu nelze považovat za procesní usnesení, jímž se pouze upravuje vedení řízení ve smyslu § 202 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Otázka mezinárodní příslušnosti českých soudů má přímý vliv na meritorní rozhodnutí, a proto proti jejímu posouzení musí být odvolání přípustné (srov. kupříkladu věc sp. zn. I. ÚS 3252/22 , ve které stěžovatel rovněž rozporoval rozhodnutí obecných soudů ohledně jejich mezinárodní příslušnosti; v této věci bylo proti usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí námitky nedostatku mezinárodní příslušnosti připuštěno odvolání i dovolání; usnesení sp. zn. I. ÚS 3252/22 ze dne 23. 5. 2023).
9. Ústavní soud si je vědom, že nalézací soud stěžovatelku chybně poučil o nepřípustnosti odvolání proti jeho rozhodnutí o místní příslušnosti; uvedená skutečnost nicméně nemůže vést k porušení zásady subsidiarity ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka nyní může proti výroku I. napadeného usnesení podat odvolání, které nemůže být odmítnuto jako opožděné s ohledem na princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci (srov. kupříkladu nález sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ze dne 6. 4. 2021). V rámci řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku bude na odvolacím soudu, případě na Nejvyšším soudu, aby otázku mezinárodní příslušnosti posoudily a zvážily i případné podání předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie podle čl. 267 SFEU.
10. Ústavní soud dále dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to v části směřující proti výroku II. napadeného usnesení, kterým nalézací soud připustil změnu vzájemného návrhu (změnu petitu návrhu vedlejší účastnice). Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti povolení změny petitu žádnou ústavně relevantní argumentaci neuvádí.
11. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti výroku I. napadeného usnesení jako nepřípustný návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1; v části směřující proti výroku II. napadeného usnesení Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu