Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného Mgr. Martinem Buřičem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Štěpánská 39, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015 č. j. 5 Tdo 335/2015-175, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2014 sp. zn. 3 To 15/2014 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2013 č. j. 4 T 9/2012-6899 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím uznal stěžovatele (společně s dalšími obžalovanými) vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 3 500 000 Kč. Krajský soud vzal za prokázané, že stěžovatel spolu s obžalovanými společně jako členové skupiny, kterou vytvořil, organizoval a řídil právě stěžovatel, prováděli dovoz minerálních látkových základových (bazických) olejů a míchání minerálních olejů - motorové nafty - zatížené spotřební daní s jinými minerálními oleji (bazickými oleji) mísitelnými s motorovou naftou, které nebyly předmětem spotřební daně z minerálních olejů (blíže viz činnost rozsáhle popsaná v rozhodnutí soudu). Uvedeným jednáním přitom způsobily českému státu škodu v celkové výši 38 504 923 Kč. Stěžovatel uvedeným způsobem poškozoval stát spolu s dalšími obžalovanými v delším časovém úseku, postupoval takto opakovaně, přičemž si byl vědom, že uvedeným jednáním nejenže snižuje kvalitu motorové nafty, ale zejména neoprávněně navyšuje její objem podléhající spotřební dani.
3. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele a dalších obžalovaných osob zrušil ve výroku o trestu obžalovaných S. K. (stěžovatele), J. M., J. D. a V. H. a znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil při nezměněném výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně k trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let se zařazením do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 3 500 000 Kč a trest propadnutí náhradní hodnoty (nemovitostí specifikovaných v rozsudku). Konstatoval, že nalézací soud provedl prakticky všechny dostupné důkazy, které mohly přispět k objasnění věci. V dalším textu rozebral jednotlivé důkazní návrhy stěžovatele, které soud neprovedl a postup opakovaně zdůvodnil. Zdůraznil zejména skutečnost, že předmětem trestního řízení nebylo zjistit výši majetkového prospěchu stěžovatele a dalších obžalovaných, ale rozsah zkrácení spotřební daně a DPH, tedy výši škody způsobené státu. Poukázal též na závěry znaleckého posudku z oboru ekonomiky, kterým byla vypočítána výše zkrácení spotřební daně a DPH, přičemž nelze ve věci pominout ani další důkazy, včetně doznání, resp. částečného doznání obžalovaných. Všechny tyto důkazy spolu s dalšímu provedenými důkazy vinu stěžovatele jednoznačně prokazují.
4. Nejvyšší soud částečně zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, a to ve výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty; současně tím zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konstatoval, že skutkové i procesní výhrady stěžovatele byly prakticky pouze opakováním jeho dosavadní obhajoby a odkázal na přiléhavá odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Podle Nejvyššího soudu skutková zjištění soudů zcela korespondují s velmi rozsáhlým a pečlivě provedeným dokazováním, přičemž zásadním (nikoliv však ojedinělým) důkazem svědčícím o vině stěžovatele je výpověď spolupachatele R.
H., který byl označen za spolupracujícího obviněného. Dále uvedl, že rozsah dokazování odpovídá zákonným podmínkám a soudy nižších instancí náležitě odůvodnily neprovedení důkazů navrhovaných stěžovatelem. Nejvyšší soud však zrušil část rozsudku odvolacího soudu, kterým byl stěžovatel odsouzen k trestu propadnutí náhradní hodnoty. Konstatoval, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění manželů stěžovatele a jeho manželky, nabyli je v době předcházející trestné činnosti, a proto není možné příslušný trest stěžovateli uložit.
6. V nyní posuzované věci stěžovatel svou ústavní stížnost opírá primárně o námitky týkající se dokazování, resp. neprovedení navrhovaných důkazů obecnými soudy. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. V tomto směru Ústavní soud opakovaně judikuje, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá mimo jiné požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
7. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na dostatečném množství důkazů a není možné hovořit o tom, že by soudy vycházely pouze z doznání jednoho z obžalovaných. Současně soudy přiměřeně odůvodnily neprovedení jiných navrhovaných důkazů - v tomto směru lze odkázat zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu upozorňující na přiléhavé pasáže odůvodnění rozsudků soudů nižších instancí. Ústavní soud ve věci nezjistil extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. Námitky stěžovatele vztahující se k projednávané věci nezakládají v řešené věci porušení ústavnosti. Předmětná rozhodnutí obecných soudů jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
8. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele ani práva na ochranu vlastnictví. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. června 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu