Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. N. a 2) J. S., obou zastoupených Mgr. Čestmírem Sekaninou, advokátem se sídlem Boskovice, ul. 17. listopadu 19, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2010, čj. 28 Co 262/2009 - 85, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé brojí proti tomu, že Krajský soud v Brně, jako soud odvolací (dále "odvolací soud"), rozhodl, že se na jejich straně jedná o rozlučné společenství. Proto je každý z nich povinen zaplatit soudní poplatek za podané odvolání ve výši 2.420,- Kč. Stěžovatelé se odvolali na § 2 odst. 5 a 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o soudních poplatcích"), který měl odvolací soud zjevně porušit a zasáhnout tak do jejich práva na spravedlivý proces a na ochranu legitimního očekávání. Poukázali na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 162/99 , ze dne 3. 8. 1999, a tvrdí, že jiné krajské soudy určují výši soudního poplatku od hodnoty sporu, nikoliv od počtu účastníků řízení. Rozhodovací praxi odvolacího soudu proto považují za nepřijatelnou a nezákonnou, zasahující i do práv jiných účastníků.
V kontextu takto vymezeného rozsahu svého přezkumu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jejím těžištěm je nesouhlas stěžovatelů s výší vyměřeného soudního poplatku, přičemž porušení svých shora uvedených práv spatřují ve skutečnosti, že odvolací soud vyložil ustanovení § 2 odst. 5 a 8 zákona o soudních poplatcích v rozporu s jejich názorem. Ve smyslu výše popsaného vztahu obecného a ústavního soudnictví však Ústavní soud není kompetentní přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů o poplatkové povinnosti z hlediska jeho zákonnosti, ale jen z hlediska ústavnosti. Je příslušný rozhodnout pouze tam, kde by tvrzená protizákonně stanovená poplatková povinnost zasáhla do sféry základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. O takový případ se však v projednávané věci zjevně nejedná.
Jejich argumentací o aplikaci § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se Ústavní soud již opakovaně zabýval. Označil přitom výklad obecných soudů, že solidární poplatková povinnost účastníků vzniká, podle citovaného ustanovení, jen tehdy, mají-li v řízení postavení nerozlučných společníků podle § 91 odst. 2 OSŘ, tj. jde-li o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, za ústavně konformní (usnesení sp. zn. III. ÚS 171/06 ,
II. ÚS 150/06 ,
II. ÚS 95/06 ,
III. ÚS 339/06 ). Od svých závěrů se Ústavní soud nemá důvod odchýlit ani v projednávané věci.
K tomu, aby se uplatnilo ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, museli by být stěžovatelé nerozlučnými společníky ve smyslu § 91 odst. 2 OSŘ. V daném případě však, jak dovodil odvolací soud, byli společníky samostatnými. Podle judikatury obecných soudů jsou i solidárně zavázaní dlužníci samostatnými účastníky ve smyslu § 91 odst. 1 OSŘ (srov. Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, str. 297). Provádí-li tedy poplatné úkony více poplatníků, kteří jsou tzv. samostatnými společníky, jako je tomu i v případě stěžovatelů, jde o jejich samostatné úkony a v tomto případě vzniká každému z nich povinnost zaplatit soudní poplatek samostatně. Výsledkem řízení bude posuzování uplatněného nároku samostatně ve vztahu ke každému z nich. Podání odvolání jedním z nich nemá suspenzivní účinek ohledně výroku rozhodnutí týkajícího se druhého a obráceně. Rovněž platí, že každý z nich může s odvoláním samostatně disponovat, aniž by to mělo vliv na práva a povinnosti druhého.
Jak si Ústavní soud ověřil, stěžovateli napadené usnesení je přesvědčivé, nemá znaky svévole. Mezi skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu, že jejich společenství je společenstvím rozlučným (proto každému z nich vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek za podané odvolání samostatně), neexistuje žádný rozpor ve smyslu ustálené judikatury. K porušení jejich ústavně zaručených práv, jichž se dovolávají, tedy zjevně nedošlo. Stěžovateli citované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 162/99 , ze dne 3. 8. 1999, pak na posuzovanou věc zjevně nedopadá, neboť se týká nepřípustnosti opětovné platby soudního poplatku poplatníkem, který ho již jednou zaplatil, v případě, kdy došlo ke zrušení rozsudku v důsledku odvolání, dovolání nebo povolení obnovy řízení. Ústavní soud, s ohledem na stěžovateli rozporovanou částku, odkazuje na závěry, jež v minulosti zaujal v obdobně bagatelních věcech (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ,
,
IV. ÚS 248/01 ,
IV. ÚS 8/01 a další, nověji viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09 ,
III. ÚS 1307/10 ), kdy lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu, což v posuzované věci neshledal. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Za tohoto stavu byla ústavní stížnost, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 8. února 2011
Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu