Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Ing. Jozefa Paľuna, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 481/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2016 č. j. 25 Cdo 1307/2016-291, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Ivana Blažka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. října 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") ze dne 30. října 2015 č. j. 7 Co 1821/2015-243 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále též "soud prvního stupně") ze dne 13. července 2015 č. j. 28 C 408/2014-209, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi o zaplacení částky 5 400 000 Kč s příslušenstvím. Předmětný nárok měl stěžovateli vzniknout jako následek řetězce událostí, jenž započal tím, že mu byla v jiném řízení pravomocným rozsudkem uložena povinnost zaplatit třetím osobám (dále jen "původní žalobci") částku 1 406 221 Kč. Tato částka byla zjištěna na základě znaleckého posudku vypracovaného vedlejším účastníkem jako znalcem, který v něm však měl nesprávně ocenit materiál a odvedenou práci podle smlouvy o dílo. Kdyby postupoval správně, žaloba původních žalobců by byla zamítnuta. Protože stěžovatel nedisponoval výše uvedenou částkou, bylo proti němu postupně zahájeno exekuční řízení. Posléze byl na jeho majetek prohlášen konkurs, v jehož rámci insolvenční správce prodal mimo dražbu blíže specifikované nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele za částku 1 920 000 Kč, ačkoliv jejich tržní cena měla činit 5 400 000 Kč. Právě zaplacení této částky se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi.
3. Odvolací soud ve svém rozsudku, kterým potvrdil zamítnutí žaloby, uznal, že soudní znalec odpovídá za škodu účastníkovi řízení, jestliže byl tento na základě chybného znaleckého posudku nucen plnit více, než měl. Stěžovatel však netvrdil, že mu měla škoda vzniknout právě v důsledku plnění původním žalobcům. Její příčinu spatřoval v tom, že jeho nemovitosti byly v následném insolvenčním řízení zpeněženy za cenu nikoli tržní. Podle odvolacího soudu byl mezi takto konstruovanou škodou a porušením povinnosti vedlejšího účastníka podat řádný znalecký posudek natolik nepřímý vztah, že nelze učinit závěr o existenci příčinné souvislosti.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 19. července 2016 č. j. 25 Cdo 1307/2016-291 tak, že je jako nepřípustné odmítl. Otázku existence příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody označil za otázku skutkovou, jejíž podstatou je zjištění, zda určité skutkové okolnosti a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Skutkové závěry odvolacího soudu přitom dovolacímu přezkumu nepodléhají.
Dále dovolací soud uvedl, že na způsob zpeněžení stěžovatelových nemovitostí a výši výtěžku dražby neměl posudek vedlejšího účastníka žádný vliv. Přesněji řečeno, nelze spatřovat příčinnou souvislost mezi chybou ve zpracovaném znaleckém posudku a skutečností, že nemovitosti byly prodány v insolvenčním řízení za částku výrazně nižší, než je jejich tržní cena. Tento závěr neměl být v rozporu ani s některými dřívějšími rozsudky dovolacího soudu, na které stěžovatel odkazoval ve svém dovolání.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zdůrazňuje, že obecné soudy měly za prokázanou nesprávnost znaleckého posudku, který vedlejší účastník vyhotovil pro účely původního soudního řízení, jakož i to, že mu v tomto řízení byla uložena povinnost zaplatit původním žalobcům více, než měl. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že tuto skutečnost netvrdil, a v tomto ohledu poukazuje na obsah své žaloby. Pokud by byl znalecký posudek zhotoven bezvadně, žaloba původních žalobců by byla zamítnuta. Další námitky stěžovatele pak směřují proti závěru obecných soudů, že nebyla dána příčinná souvislost mezi nesprávným zhotovením znaleckého posudku a prodejem jeho domu v insolvenčním řízení za cenu neodpovídající tržní hodnotě.
Stěžovatel považuje za zřejmé, že nebýt pochybení znalce, nebylo by proti němu zahájeno ani exekuční, ani uvedené insolvenční řízení. Vedlejší účastník si těchto možných následků svého pochybení musel být vědom. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález ze dne 1. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 312/05
(N 177/47 SbNU 353) a v něm zmíněnou teorii adekvátního kauzálního nexu, která se má uplatnit i v tomto případě.
6. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Poté, co se seznámil s argumentací stěžovatele, napadeným usnesením a obsahem spisu vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 C 408/2014, který si vyžádal pro účely tohoto řízení, však zjistil, že je zjevně neopodstatněná.
7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
8. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může vyplynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud z obsahu příslušného spisu zjistil, že stěžovatel v průběhu řízení odvozoval svůj nárok na náhradu škody od prodeje předmětných nemovitostí v rámci insolvenčního řízení, k němuž mělo dojít za cenu menší než tržní. V této souvislosti sice tvrdil, že mu v důsledku nesprávně vypracovaného znaleckého posudku byla obecnými soudy uložena povinnost zaplatit původním žalobcům blíže specifikovanou částku, vznik škody však nedával do příčinné souvislosti s jejím (byť jen částečným) splněním, resp. se sankčními následky jejího nesplnění.
K prohlášení konkursu na majetek stěžovatele totiž nedošlo jen z důvodu existence rozporované pohledávky původních žalobců, nýbrž i pohledávek jiných věřitelů. Na postup insolvenčního správce při prodeji majetku pak již znalecký posudek neměl žádný vliv. Za této situace proto nelze spatřovat pochybení obecných soudů v tom, že žalobu stěžovatele zamítly, resp. v případě dovolacího soudu, že neshledal přípustnost dovolání. Jak konstatovaly odvolací i dovolací soud ve svých rozhodnutích, na jejichž odůvodnění lze v podrobnostech odkázat, mezi tvrzeným pochybením vedlejšího účastníka při vypracování znaleckého posudku a postupem insolvenčního správce při prodeji nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele nebyla příčinná souvislost.
Zjevně nejde ani o srovnatelný případ s tím, jehož se týkal výše zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 312/05
.
10. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Nezbylo mu tedy, než podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnout o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu