Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Ondřejem Ripelem, advokátem se sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 7. 2019, č.j. 0 P 398/2018-260, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2019, č.j. 72 Co 271/2019-296, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 12. 8. 2019, č.j. 72 Co 271/2019-296, odvolací řízení v rozsahu návrhu stěžovatele na úpravu jeho styku s nezletilým A. v době od 5. 8. 2019 do 11. 8. 2019 zastavil (tato doba již uplynula) a usnesení obvodního soudu změnil tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým každý lichý týden od pátku 17:00 do neděle 17:00 a v blíže specifikovaných časech o letních prázdninách 2019.
3. Podle názoru stěžovatele byl napadenými rozhodnutími porušen čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že nemůže svého nezletilého syna vidět v průběhu týdne, a ten je tak od něj bezdůvodně separován vždy v intervalu 11 dní. Rád by také trávil čas s nezletilým synem A. a nezletilou dcerou A. současně, ale dohoda v tomto směru s matkou nezletilých podle něj není možná.
5. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se přezkumné pravomoci Ústavního soudu v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), usnesení sp. zn. II. ÚS 2010/12 ze dne 28. 6. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 49/16 ze dne 2. 2. 2016; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Jeho povinností je zkoumat, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti omezeném tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl.
38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004, usnesení sp. zn. III. ÚS 155/13 ze dne 5. 2. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 641/15 ze dne 9. 3. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 1997/15 ze dne 21. 7. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 91/16 ze dne 9. 2. 2016 a mnohá další).
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí co do námitek uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Nynější návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým by byl upraven jeho styk s nezletilým, byl proto obvodním soudem zamítnut. Obvodní soud odkázal na výše předestřený závazný právní názor městského soudu a uvedl, že naléhavost zatímní úpravy prokázána nebyla. Poukázal také na to, že stěžovatel se svým opakovaným návrhem na vydání předběžného opatření domáhá rozhodnutí, které svým obsahem fakticky nahrazuje rozhodnutí ve věci samé, což není přípustné, jelikož rozhodnutím o předběžném opatření nelze prejudikovat rozhodnutí ve věci samé, přičemž rozhodnutí ve věci samé bude vyžadovat obsáhlejší a rozsáhlejší dokazování, které není v rámci řízení o předběžném opatření možné. Nad rámec rozhodnutí doplnil, že obsáhlejší dokazování bude zapotřebí i ohledně společných kontaktů obou dětí se stěžovatelem.
9. Městský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí konstatoval, že okolnosti, za nichž bylo odvolacím soudem naposledy o návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření rozhodováno, se podstatným způsobem změnily a nyní oba rodiče (a navíc i opatrovník) shodně uvádí, že jejich vztah se vyostřil natolik, že dohoda o styku stěžovatele se synem není možná. Poukázal i na korespondenci rodičů, která svědčí o tom, že se soustředí více na vzájemné osočování, než na shodu o způsobu a rozsahu podílu stěžovatele na životě nezletilého.
Uzavřel proto, že stěžovatel nutnost zatímní úpravy styku s nezletilým prokázal a usnesení obvodního soudu proto změnil a styk stěžovatele s nezletilým upravil tak, aby byl jejich kontakt v nezbytné míře zajištěn. Poukázal také na to, že ačkoli lze v daném případě předpokládat, že každý z rodičů je schopen se o děti náležitě postarat, kvůli neochotě ustoupit (třeba jen dílem) ze svých pozic a hledat vhodné kompromisní řešení, se oba rodiče nyní chovají způsobem, který je rozporu se zájmem jejich dětí, přičemž je především na nich, aby se dohodli o způsobu života svých dětí.
11. V kontextu dříve vyložených kritérií je možno uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad. Důvody, pro které by je bylo možné označit za svévolná či jinak excesivní, zjištěny nebyly, a jejich další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky řízení při znalosti rodinné situace nejlépe disponovány k tomu, aby bez podrobnějšího dokazování dokázaly vhodným a potřebným způsobem operativně upravit aktuální rodinné poměry.
12. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že navzdory přesvědčení stěžovatele se soudy věcí řádně zabývaly, uvedly, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly, zohlednily pro věc podstatné skutečnosti, srozumitelně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a předběžné opatření také odůvodnily v souladu s požadavky kladenými na tento typ rozhodnutí.
13. Pakliže městský soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu dospěl v rámci nařízení předběžného opatření k náležitě odůvodněnému závěru, že k zajištění nezbytného kontaktu stěžovatele s nezletilým bude v nadcházejícím období docházet prostřednictvím styku právě každý lichý týden od pátku 17:00 do neděle 17:00 (a nikoliv v širším rozsahu), Ústavní soud v takovém posouzení zásah do základních práv stěžovatele nespatřuje. Stěžovatel je na základě předběžného opatření oprávněn být s nezletilým v pravidelném kontaktu a po dobu nikoliv zanedbatelnou o něj pečovat. Jde přitom o opatření dočasné, nepředjímající konečné rozhodnutí ve věci. To, jak uvedly již obecné soudy, bude vyžadovat obsáhlejší dokazování (i vzhledem k nutnosti upravit kontakt stěžovatele se dvěma dětmi, jejichž momentální potřeby mohou být kvůli rozdílnému věku odlišné).
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu