Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Markétou Pakandlovou, advokátkou, sídlem Hradební 548/3, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 293/2025-731 ze dne 14. října 2025 a výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 0 P 239/2021-648 ze dne 20. května 2025, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a K. S., nezletilého A. S., nezletilé E. S. a nezletilého A. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel (otec nezletilých vedlejších účastníků) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 1. 3. 2022 byla schválena dohoda rodičů o svěření nezletilých vedlejších účastníků do péče vedlejší účastnice (jejich matky) a o styku stěžovatele s nezletilým A. a nezletilou E. od středy sudého týdne od 12 hodin do následujícího lichého pondělí do 8 hodin a s nezletilým A. od pátku sudého týdne od 16.30 hodin do následujícího lichého pondělí do 8 hodin. Styk byl dále upraven v době prázdnin. Stěžovateli byla stanovena vyživovací povinnost ve výši 6 000 Kč ke každému z nezletilých vedlejších účastníků. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 14. 1. 2025 byla schválena dohoda rodičů o zúžení styku stěžovatele s nezletilými tak, že jsou oprávněni se stýkat každý sudý kalendářní týden v sobotu od 10 do 18 hodin a v době letních prázdnin od 1. 8. do 7. 8. Dohoda rodičů vycházela z aktuální situace, kdy styk stěžovatele s nezletilými probíhal podle předchozího rozhodnutí pouze do letních prázdnin v roce 2024 a dále se styk z rozhodnutí stěžovatele nerealizoval.
3. Napadeným výrokem I rozsudku obvodního soudu ze dne 20. 5. 2025 byla stěžovateli uložena povinnost hradit s účinností od 1. 9. 2024 do 31. 3. 2025 na výživu nezletilého A. 12 500 Kč, nezletilé E. 11 000 Kč a nezletilého A. 9 500 Kč a s účinností od 1. 4. 2025 na výživu nezletilého A. 11 000 Kč, nezletilé E. 10 000 Kč a nezletilého A. 8 000 Kč. Stěžovateli byla dále uložena povinnost zaplatit nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2024 do 20. 5. 2025 ve výši 55 000 Kč pro nezletilého A., 43 000 Kč pro nezletilou E. a 28 500 Kč pro nezletilého A. v měsíčních splátkách po 4 000 Kč vždy spolu s běžným výživným. Obvodní soud shledal důvody pro zvýšení výživného jak na straně stěžovatele, který dosahoval podstatně vyšších příjmů než v době prvního rozhodování o výživném (obvodní soud vycházel z čistého příjmu ve výši 96 000 Kč), tak i na straně nezletilých vzhledem k nárůstu nákladů na jejich potřeby. Obvodní soud dále zohlednil významné zúžení rozsahu styku stěžovatele s nezletilými, který v době rozhodování obvodního soudu probíhal jednou za 14 dní v sobotu od 10 do 18 hodin, a narození dítěte stěžovatele v novém manželství.
4. Na základě stěžovatelova odvolání byl rozsudek obvodního soudu změněn napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") tak, že s účinností od 1. 4. 2025 bylo výživné pro nezletilého A. stanoveno na 9 600 Kč, nezletilou E. na 8 000 Kč a nezletilého A. na 6 400 Kč. Dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit nedoplatek na výživném od 1. 9. 2024 do 30. 9. 2025 pro nezletilého A. ve výši 112 600 Kč, nezletilou E. ve výši 82 000 Kč a nezletilého A. ve výši 51 400 Kč, a to do 31. 12. 2025. Městský soud konstatoval, že zvýšení výživného s účinností od 1. 9. 2024 do 31. 3. 2025 odpovídá zjištěným majetkovým poměrům i výdělkovým schopnostem a možnostem stěžovatele a potřebám nezletilých. Při stanovení výživného od 1. 4. 2025 vycházel městský soud z měsíčního příjmu stěžovatele ve výši 80 000 Kč.
5. Stěžovatel tvrdí, že stanovení nedoplatku výživného na jednotlivé nezletilé je nepřezkoumatelné, neboť městský soud neuvedl, jakým způsobem dospěl k jednotlivým částkám. Odkazuje na nález
sp. zn. IV. ÚS 2278/24
ze dne 29. 1. 2025, podle něhož musí účastník řízení z rozhodnutí snadno zjistit, jak soud k částce dospěl. Stěžovatel konstatuje, že na základě nově stanoveného výživného městským soudem od 1. 4. 2025 by měl celkový nedoplatek dosahovat výše 141 000 Kč, podle městského soudu však jím je částka 246 000 Kč.
6. Stěžovatel vytýká městskému soudu, že "očekávání" o růstu jeho mzdy není podloženo žádnými důkazy, a rozhodnutí městského soudu je proto založené na libovůli. Dále namítá, že městský soud opomněl jeho novou vyživovací povinnost k synovi narozenému z jeho nového manželství, a nesouhlasí s tím, že by měl prokazovat využití výtěžku z prodeje bytu. Závěr městského soudu o jeho nadstandardní životní úrovni s ohledem na jeho vlastnictví domu v B. považuje stěžovatel za projev libovůle, neboť městský soud dům nijak neocenil a nezohlednil věcné břemeno dožití rodičů stěžovatele. Stanovené výživné má podle něj konfiskační charakter a přesahuje jeho reálné platební schopnosti.
7. Stěžovatel navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí s odůvodněním, že exekuční vymáhání by mohlo způsobit jemu a jeho nové rodině nenahraditelnou újmu.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Jeho ústavní stížnost však v části, ve které napadá výši nedoplatků na výživném stanovených napadeným rozsudkem městského soudu pro jednotlivé nezletilé, není přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky ke zjednání nápravy.
9. Městský soud ve výroku I napadeného rozsudku stanovil jednotlivé částky nedoplatků výživného na jednotlivé nezletilé. V odůvodnění (bod 30 napadeného rozsudku) konstatoval, že přepočetl nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. 9. 2024 do 30. 9. 2025 a uvedl jednotlivé částky. Ty se však zdají zjevně nesprávnými, neboť dosahují dvojnásobných hodnot částek stanovených původně obvodním soudem. To však za situace, kdy městský soud výživné stanovené obvodním soudem s účinností od 1. 4. 2025 snížil. Takovou zjevnou nesprávnost lze opravit na základě § 164 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), podle něhož předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Takový charakter mohou mít chyby, jež nastaly v důsledku zjevného a okamžitého selhání v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a které jsou každému zřejmé (srov. Lavický, P. § 164. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád: Praktický komentář. Systém ASPI. Wolters Kluwer. 2016). Dokud opravné usnesení nenabude právní moci, je opravované rozhodnutí vykonatelné ve své původní podobě. Předseda senátu však může jeho vykonatelnost odložit do doby, než opravné usnesení nabude právní moci.
10. Za této situace má stěžovatel dostupný procesní prostředek ke zjednání nápravy, a proto považuje Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k výši jednotlivých nedoplatků výživného pro jednotlivé nezletilé za předčasnou, a tedy nepřípustnou. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených práv, je totiž její subsidiarita. Tato zásada se po stránce formální projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Po stránce materiální se projevuje v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, nejsou-li příslušné orgány veřejné moci schopny protiústavní stav napravit (srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 1312/25
ze dne 21. 5. 2025).
11. V případě, že stěžovatel využije tento procesní prostředek a městský soud bude rozhodovat o vydání opravného usnesení, je žádoucí, aby do odůvodnění promítl svůj myšlenkový postup při výpočtu dlužného výživného tak, jak to učinil ve svém rozhodnutí obvodní soud, aby nevznikly pochybnosti o správnosti vypočtených částek.
12. Ve vztahu k ostatním námitkám je ústavní stížnost přípustná a Ústavní soud přistoupil k posouzení jejich opodstatněnosti.
13. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
14. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že ve věcech rodinného práva zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení II. ÚS 2304/25 ze dne 18. 9. 2025).
15. Převážná část námitek stěžovatele směřuje proti hodnocení důkazů ze strany rozhodujících soudů. Úkolem Ústavního soudu však není důkazy přehodnocovat, případně z nich vyvozovat vlastní skutkové závěry.
16. Ústavní soud žádná ústavněprávní pochybení v otázce stanovení výše výživného neshledal. V řízení byly zjištěny všechny podstatné okolnosti, které jsou významné pro posouzení možností, schopností a majetkových poměrů obou rodičů, jakož i pro posouzení odůvodněných potřeb nezletilých. Městský soud nestanovil výši stěžovatelových příjmů pouze na očekávání růstu jeho mzdy, jak tvrdí stěžovatel, ale s ohledem na výši příjmu v jeho předposledním zaměstnání dospěl k závěru, že je v jeho schopnostech a možnostech stanoveného příjmu dosahovat. Z napadených rozsudků je zřejmé, že oba soudy reflektovaly stěžovatelovu další vyživovací povinnost k nově narozenému dítěti z jeho nového manželství (srov. bod 42 rozsudku obvodního soudu a bod 30 rozsudku městského soudu). Naopak z nich nevyplývá, že by vlastnictví domu v B. zatíženého věcným břemenem významněji ovlivnilo jejich závěry o majetkových poměrech stěžovatele. Oba soudy naopak neopomněly zohlednit skutečnost, že stěžovatel prodal nemovitost ve svém vlastnictví za částku přesahující 7 000 000 Kč a její využití nedokázal hodnověrně vysvětlit. Oba soudy také logicky vyložily, že zvýšené výživné je odrazem skutečnosti, že stěžovatel se s nezletilými od léta 2024 po dobu tří měsíců nestýkal a poté se styk obnovil v rozsahu jedné soboty každých 14 dní, což představuje pouze minimální péči stěžovatele o nezletilé.
17. Ústavní soud konstatuje, že oba soudy se určením rozsahu výživného řádně zabývaly, přihlédly ke všem pro posouzení věci významným skutečnostem a své závěry podrobně vysvětlily. Jejich rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladná. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
18. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obvodního ani městského soudu neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být chápáno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Oba soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a ústavně souladným způsobem odůvodnily své závěry ohledně určení výše výživného. Dojde-li ke změně poměrů, není do budoucna změna výše výživného vyloučena.
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Jelikož Ústavní soud posoudil ústavní stížnost bezodkladně, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2025
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu