Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky SPM - Security Paper Mill, a.s., se sídlem Americká 340/31, Praha 2, zastoupené Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou, se sídlem Plaská 614/10, Praha 5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2015 č. j. 3 Cmo 364/2014-264 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2016 č. j. 32 Cdo 1468/2016-294, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 10. 10. 2016 napadla stěžovatelka shora označená soudní rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Řízení se týká žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, kterou dne 19. 6. 2012 podala právní předchůdkyně stěžovatelky, společnost NEOGRAPH, a.s., proti společnosti Avium Partners, s.r.o., jejímž společníkem a jednatelem byl Ing. Sitta. V době založení společnosti Avium Partners, s.r.o., v roce 2009 byl Ing. Sitta v pracovním poměru u společnosti NEOGRAPH, a.s., jako obchodní ředitel; do července 2008 byl také členem jejího představenstva a v této funkci jednal až do výmazu jeho osoby z obchodního rejstříku v prosinci 2011.
V řízení bylo prokázáno, že od února 2010 došlo v rámci daňové optimalizace navržené finančním ředitelem společnosti NEOGRAPH, a.s., ke zkrácení pracovního úvazku Ing. Sitty a k výraznému snížení jeho platu, s tím, že mu bylo navrženo, aby si ho dorovnal zprostředkováním obchodních smluv pro zaměstnavatele. Za tímto účelem Ing. Sitta založil firmu Avium partners, s.r.o., se stejným předmětem činnosti, ve které byl od ledna 2010 jednatelem. V dubnu 2010 uzavřely obě společnosti smlouvu o zprostředkování.
Dle dokazování ji za zprostředkovatele podepsala osoba odlišná od Ing. Sitty; podpis zájemce byl nečitelný, nicméně její uzavření pravděpodobně na této straně umožnil otec Ing. Sitty, který byl generálním ředitelem společnosti NEOGRAPH, a.s. Skutečnost, že tato smlouva byla uzavřena, učinily strany v řízení nespornou. Faktury zprostředkovatele byly řádně schvalovány pod dohledem finančního ředitele společnosti NEOGRAPH, a.s. Posléze byl novým představenstvem proveden právní a účetní audit, podle jehož zjištění nezprostředkovala společnost Avium partners, s.r.o., ani jeden z obchodních případů uvedených v jednotlivých fakturách.
Proto došlo ze strany společnosti NEOGRAPH, a.s., k okamžitému ukončení pracovního poměru Ing. Sitty a k vymáhání plnění poskytnutého na základě zprostředkovatelské smlouvy společnosti Avium Partners, s.r.o., (ve výši 1.953.651 Kč) prostřednictvím žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně měla za to, že žalovaná získala neoprávněný majetkový prospěch, a to finanční plnění vyplacené na základě výše zmíněné smlouvy z titulu zprostředkovatelské provize, ačkoliv žalovaná nezprostředkovala pro žalobkyni žádný obchodní případ.
3. Podle Městského soudu v Praze bylo jádrem sporu to, "zdali žalobce žalovanému uvedené faktury proplatil po právu či zdali práce, které byly žalovaným žalobci fakturovány, nebyly vůbec provedeny, faktury byly neoprávněně vystaveny, tudíž se žalovaný bezdůvodně obohatil"; sporné zůstalo, zda "žalobce žalovanému tyto faktury uhradil po právu, tedy zda fakturované práce byly provedeny". Soud na základě listinných důkazů i svědeckých výpovědí uzavřel, že žalovaná společnost prostřednictvím Ing. Sitty předmětné práce řádně provedla a vyfakturovala, resp. fakturovala provizi za dané obchody, a že uvedené faktury prošly řádným schvalovacím procesem žalobce a byly po právu proplaceny.
Soud měl tedy za to, že žalovaná se žádným způsobem bezdůvodně neobohatila. K návrhu na přerušení řízení kvůli probíhajícímu trestnímu řízení mj. proti Ing. Sittovi soud konstatoval, že může o této věci rozhodnout, aniž by měl k dispozici závěry z probíhajícího trestního řízení, neboť se jedná o záležitost, která nesouvisí s případnou trestnou činností, a je třeba pouze ujasnit, zda fakturace žalované jako taková byla po právu a zdali fakturované práce byly provedeny. K odvolání žalobce se Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v napadeném rozsudku ze dne 7.
10. 2015 ztotožnil s hodnocením nalézacího soudu. Podotkl také, že i kdyby měla zprostředkovatelská odměna sloužit k dorovnání platu Ing. Sitty, což nebylo jednoznačně prokázáno, bylo věcí žalované společnosti, jak s odměnou naloží; na straně žalovaného ale k bezdůvodnému obohacení nedošlo.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku vrchního soudu dovolání, ve kterém tvrdila, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného i procesního práva. Pokud jde o hmotné právo, zdůraznila, že ve zprostředkovatelské smlouvě strany nahradily dispozitivní ustanovení § 644 tehdejšího obchodního zákoníku (o vzniku nároku na provizi při uzavření zprostředkovatelské smlouvy), které bylo předmětem několika rozhodnutí Nejvyššího soudu, vlastním ujednáním, dle kterého nárok na provizi vzniká, je-li uzavření zprostředkovávané smlouvy výsledkem konkrétní specifické činnosti, což se však v řízení neprokázalo.
Pokud jde o procesní stránku věci, stěžovatelka namítla, že se odvolací soud opomenul zabývat tvrzeními a důkazy žalobce. V napadeném usnesení ze dne 2. 8. 2016, kterým bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud uvedl, že "otázka vzniku práva žalované na provizi nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť tuto otázku odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Dovolatelka se žalobou domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že za přijatou provizi nezprostředkovala pro dovolatelku žádný obchodní případ.
Tuto námitku navíc dovolatelka vznesla poprvé až v dovolacím řízení, a proto k ní dovolací soud nemohl podle § 241a odst. 6 o. s. ř. přihlížet." Přípustnost dovolání nemohly založit ani otázky hodnocení důkazů a kolize civilního a trestního řízení, neboť ani ty odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil, přičemž hodnocení důkazů a skutková zjištění nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem. Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních soudu pak dle Nejvyššího soudu nezahrnovalo žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o.
s. ř.
8. Ústavní soud nejprve konstatuje, že v této věci byla oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou podána formálně bezvadná ústavní stížnost.
9. Ústavní soud dále připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat a znovu hodnotit důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Není úkolem Ústavního soudu zkoumat správnost důkazů a závěrů vycházejících z jejich hodnocení, nýbrž pouze to, zda při jejich získávání, provádění a hodnocení byly dodrženy ústavněprávní principy, vyplývající z práva na spravedlivý proces.
10. V projednávaném případě však Ústavní soud neshledal taková pochybení odvolacího soudu, která by si vyžadovala jeho zásah. Napadený rozsudek vrchního soudu nelze považovat za ústavně nekonformní, když z jeho odůvodnění zřetelně vyplývá, z jakých skutečností soud vycházel a jak se vypořádal s námitkami stěžovatelky. Stěžovatelka v podstatě polemizuje s právními a skutkovými závěry tohoto soudu při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly v řízení dostatečně vypořádány. Skutečnost, že se stěžovatelka s tímto vypořádáním subjektivně neztotožňuje, nečiní napadené soudní rozhodnutí rozporným s ústavním pořádkem a nezakládá porušení práva na spravedlivý proces.
11. Ze spisu sp. zn. 22 Cm 70/2012, který si Ústavní soud vyžádal u Městského soudu v Praze, vyplývá, že na pozadí případu jsou konflikty mezi různými managementy společnosti NEOGRAPH, a.s., později SPM - Security Paper Mill, a.s., které na sebe navzájem podávají trestní oznámení. Je pravdou, že trestní oznámení podané na Ing. Sittu vedlo dne 18. 9. 2015 k zatím nepravomocnému odsouzení za zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku, z tohoto rozsudku však vyplývá, že se jedná o jiné obchodní případy než ty, které byly předmětem řízení posuzovaného v této ústavní stížnosti.
12. Ve vztahu k vyřízení dovolání ze strany Nejvyššího soudu Ústavní soud připomíná, že je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů (tedy i soudu dovolacího) nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná a náležitě odůvodněná rozhodnutí naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny. Stejně tak Ústavní soud připomíná svoji předchozí judikaturu [srov. především nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355)], že dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv.
13. Nelze tedy popírat, že úvahy dovolacího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání se musí pohybovat v rámci mezí stanovených jak občanským soudním řádem, tak i obecnými principy vztaženými k právu na spravedlivý proces. Obecně přitom platí, že z rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, v čem je spatřována jeho nepřípustnost, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz § 243f odst. 3 o. s. ř.) odůvodnit. Z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu přitom Ústavní soud zkoumá, zdali skutečně byl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti podaného dovolání (v opačném případě, tj. při chybné aplikaci dotčených ustanovení o.
s. ř., by totiž bylo dovolateli upřeno právo na soudní ochranu a přístup k soudu a došlo by k odepření spravedlnosti) a také zda z usnesení vyplývá, z jakých konkrétních důvodů soud shledal dotčené dovolání nepřípustným (v opačném případě by jeho rozhodnutí bylo fakticky nepřezkoumatelné). Nejvyšší soud tak musí v usnesení o odmítnutí dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru dosud nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny či od nichž se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil.
To samozřejmě neznamená, že by odůvodnění takovéhoto usnesení mělo či dokonce muselo být podrobné či obsáhlé, jelikož v takovémto případě by Ústavní soud kladl na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu požadavky daleko překračující jeho povinnost plynoucí ze shora citovaného ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř.
14. Pokud proto Ústavní soud přezkoumal způsob, jakým Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v nyní projednávané věci, dospěl k závěru, že se s podaným dovoláním vypořádal na samotné hraně ústavnosti. Z obsahu dovolání totiž vyplývá, že stěžovatelka identifikovala, na základě jaké argumentace považuje závěry odvolacího soudu za právně rozporné s judikaturou dovolacího soudu. Názoru stěžovatelky, podle kterého musely soudy v dané věci nutně řešit otázku, zda žalované společnosti vzniklo právo na provizi (viz bod 10), přitom nelze upřít relevanci. Dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, musí Ústavní soud konstatovat, že takovýto způsob vyřízení předmětného dovolání je značně povrchní a postrádá dostatečné a přesvědčivé vysvětlení. K tomu lze podotknout, že i skutkové argumenty mohou být důvodem dovolání, pokud by v jejich důsledku mohlo dojít k zásahu do základních práv účastníka.
15. Navzdory uvedenému Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů (včetně soudu dovolacího), neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního podústavního práva sama o sobě ještě zpravidla nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud totiž přihlíží rovněž k tomu, zda by eventuální kasační rozhodnutí nebylo čistě formalistickým, ale naopak zda by ve své podstatě přineslo stěžovateli chtěný výsledek, tj. takový výsledek, který by pouze neprodloužil dotčené řízení (např. tím, že by dovolací soud musel nově přezkoumat napadené rozhodnutí odvolacího soudu), nýbrž vedl by i ke změně skutkových či právních závěrů, jež stěžovatel napadá.
16. V projednávaném případě však Ústavní soud neshledal na závěrech vyslovených odvolacím soudem a na jeho procesním postupu žádné pochybení dosahující ústavněprávní relevance, které by ústilo v porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces (viz bod 10). Proto také nepřistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí dovolacího soudu i přes jeho nedostatečné odůvodnění, neboť tento zrušující zásah by byl v dané situaci naprosto neúčelný, neodpovídal by zásadě hospodárnosti řízení a nemohl by stěžovatelce přinést příznivější výsledek.
17. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, nebylo těmito rozhodnutími porušeno. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu