Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Ing. Josefa Špontáka a Naděždy Špontákové, obou zastoupených JUDr. Andreou Průchovou, advokátkou se sídlem Kadaň, kpt. Jaroše 510, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2022 č. j. 10 Co 86/2022-228, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného usnesení a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 24. 9. 2021 č. j. 33 C 872/2011-166 uložil žalovanému, aby zaplatil stěžovatelům 505 000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 15 614 Kč s odůvodněním, že uvedenou částku dluží stěžovatelům z titulu nevrácení finančních prostředků ze smlouvy o půjčce. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, soud prvního stupně postupoval ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. podle míry úspěchu v řízení. Stěžovatelé v původní žalobě požadovali zaplacení částky 2 413 133,6 Kč (1 225 000 Kč s příslušenstvím), a ke dni rozhodnutí soudu jim bylo přiznáno celkem 1 099 004,3 Kč (505 000 Kč s příslušenstvím). Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že stěžovatelé byli úspěšní v rozsahu 45 % a žalobce v rozsahu 55 %, přičemž poměr úspěchu činí 10 % ve prospěch žalobce.
O odvolání stěžovatelů proti nákladovému výroku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením tak, že jej potvrdil a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 295 Kč.
Stěžovatelé namítají, že odvolací soud potvrdil postup soudu prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve vztahu k předmětu řízení uplatněného žalobou, tj. 1 225 000 Kč s příslušenstvím, aniž by zohlednil skutečnost, že předmětem odvolacího řízení a dalšího řízení před soudem prvního stupně byla již jen částka 505 000 Kč s příslušenstvím. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu stěžovatelé tvrdí, že úspěch a neúspěch účastníků je nutné hodnotit zvlášť za každé jednotlivé řízení. Tím, že tak soudy neučinily, mělo dojít k zásahu do práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům.
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02 ,
III. ÚS 106/11 ,
III. ÚS 255/05 ,
I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel.
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Odvolací soud řádně odůvodnil, proč shledal postup soudu prvního stupně při rozhodování o výši nákladů řízení správným. Vypořádal se s námitkou stěžovatelů, uvedenou i v ústavní stížnosti, týkající se hodnocení úspěchu a neúspěchu účastníků zvlášť za každé jednotlivé řízení. Poukázal na skutečnost, že je třeba odlišit řízení, ve kterém se projednává jediná věc, kdy se pouze v průběhu řízení mění výše uplatněného nároku (v dané věci se stále jednalo o nárok z půjčky) od situace, kdy soud projednává ve společném řízení více sporů nebo jiných právních věcí, přičemž z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení se každá z věcí považuje za samostatnou.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní stížnost neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci ve vztahu k porušení základních práv stěžovatelů. Napadené rozhodnutí bylo patřičně odůvodněno, soud srozumitelně a logicky uvedl, z jakých skutečností vycházel, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Z výše uvedených důvodů nelze tedy za relevantní považovat ani odkaz stěžovatelů na obecnou judikaturu Ústavního soudu týkající se ústavních předpokladů rozhodování o náhradě nákladů řízení ve vztahu k požadavkům na spravedlivý (řádný) proces. Skutečnost že soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Současně odmítl i návrh stěžovatelů na náhradu nákladů řízení; je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka pro přiznání nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu