Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Zdeňky Lajfrové, zastoupené Mgr. Tomášem Hrdinou, advokátem se sídlem Sochorova 3221/1, 616 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 26/2018-84 ze dne 19. 6. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem č. j. 20 C 279/2016-65 ze dne 4. 10. 2017 Městský soud v Brně vyhověl žalobě, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 34.950,50 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu změnil a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka uvedla, že krajský soud se při aplikaci ustanovení § 2997 občanského zákoníku (dále též "o. z.") dopustil přepjatého formalismu při hodnocení okolností, v nichž stěžovatelka spatřovala donucení hrozbou ve smyslu § 2997 odst. 2 o. z. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu stran okolností, které stěžovatelka subjektivně vnímala jako hrozbu a v jejichž důsledku hradila za žalovaného jeho exekuce, aby se dle svých slov vyhnula prodeji spoluvlastnického podílu žalovaného na nemovitosti, je poměrně přísné. Ústavní soud však neshledal, že by se krajský soud dopustil nepřípustné libovůle či jiného excesu vyžadujícího kasaci napadeného rozsudku odvolacího soudu. Krajský soud podotkl, že exekučně vymáhaný dluh byl ve vztahu k hodnotě spoluvlastnického podílu nepatrný, takže možnost jeho vymožení prodejem zmíněného spoluvlastnického podílu jako hrozba nebyla reálná, předmětný podíl byl menšinovým a obava z možného postižení věcí nacházejících se v dané nemovitosti exekutorem a jsoucích ve vlastnictví jiných osob než žalovaného nebyla podložená proto, že byt byl dle vyjádření samotné stěžovatelky rozčleněn na tři samostatné byty.
Tyto úvahy odvolacího soudu mají svůj základ v provedeném dokazování a nejsou zcela nepřiměřené. Otázka, zda, popř. v jaké míře lze výše uvedené okolnosti hodnotit jako donucení hrozbou dle § 2997 odst. 2 o. z., na čemž závisel (ne)úspěch žaloby, je otázkou ryze skutkovou, kterou nemůže Ústavní soud bez dalšího sám v řízení o ústavní stížnosti přezkoumat, i kdyby se vnitřně přikláněl k jinému hodnocení. Nepřípustně by tím totiž zasahoval do pravomoci soudu. Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 27. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu