Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Jiřím Doležalem, advokátem se sídlem v Teplicích, náměstí Svobody 40/1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 191/2022-270 ze dne 15. 9. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Lounech č. j. 0 P 231/2018-246 ze dne 30. 5. 2022, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a) J. C., b) nezletilé A. S. a c) nezletilé M. S., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení u obecných soudů jde o zvýšení výživného pro dvě nezletilé dcery stěžovatele (dále též "otec") a vedlejší účastnice a) [dále jen "matka"]. Okresní soud v Lounech (dále jen "opatrovnický soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 30. 5. 2022 rozhodl, že výživné, které otec dosud platil v částce 2 500 Kč měsíčně pro každou z nezletilých dcer, se zpětně od 1. 9. 2020 zvyšuje na částku 3 500 Kč měsíčně pro každou dceru (výrok I.). Výrokem II. dále opatrovnický soud stanovil, že nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2020 do 31. 5. 2022 je otec povinen hradit v měsíčních splátkách ve výši 500 Kč pro každou dceru k rukám matky spolu s běžným výživným.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 15. 9. 2022 rozsudek opatrovnického soudu potvrdil s tím, že nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2020 do 31. 8. 2022 pro první nezletilou činí částku 21 000 Kč a pro druhou nezletilou 21 000 Kč. Odvolací soud dovodil, že důvody pro zvýšení výživného o 1 000 Kč byly naplněny, neboť odůvodněné potřeby nezletilých výrazně vzrostly v souvislosti s nástupem k povinné školní docházce a rozšířením mimoškolních aktivit; otec ostatně se zvýšením výživného v této částce souhlasil. K hlavní námitce otce směřující proti zpětnému zvýšení výživného i přesto, že nebyl ke zvýšení matkou nikdy vyzván, odvolací soud uvedl, že otec o nástupu dcer k povinné školní docházce věděl a musel být srozuměn s tím, že nepochybně dojde k navýšení potřeb nezletilých. Podle odvolacího soudu bylo i na otci, aby na nové skutečnosti zareagoval například zvýšenou platbou výživného a nespoléhal se jen na aktivitu matky. Odvolací soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že zpětné zvýšení výživného ke dni 1. 9. 2020 není v rozporu se zákonem ani rozhodovací praxí.
4. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel brojí proti zpětnému zvýšení výživného, neboť má za to, že oba soudy postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Konkrétně namítá, že obecné soudy netvrdily, že by otec byl vůči matce nekontaktní, v důsledku čehož by ho matka neměla šanci o nutnosti zvýšit výživné informovat ještě před podáním návrhu k soudu (na rozdíl od případu řešeném v usnesení
sp. zn. II. ÚS 2277/18
ze dne 31. 7. 2018). Oba rodiče spolu podle stěžovatele běžně komunikovali a bydlí od sebe několik minut pěšky - matka tudíž měla stěžovatele o nutnosti zvýšit výživné požádat a nikoliv se přímo soudně domáhat jeho zpětného určení. Stěžovatel navrhoval provedení důkazu, který existenci dostatečné komunikace mezi rodiči prokazoval; opatrovnický soud však tento důkaz neprovedl a o návrhu žádným způsobem nerozhodl.
5. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem v řízení u obecných soudů [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozsudku odvolacího soudu (§ 72 odst. 3 téhož zákona), a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona, protože stěžovatel vyčerpal procesní prostředky, které mu občanský soudní řád k ochraně práv poskytuje; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že v případě předmětné stížnosti jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska, zda v řízení byly dodrženy ústavně chráněná práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Tak tomu v nyní projednávaném případě stěžovatele bylo.
7. Obecné soudy svůj závěr o zpětném zvýšení výživného ústavně konformním způsobem odůvodnily. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pomíjí skutečnost, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nerozporoval existenci komunikace mezi otcem a matkou. Naopak v bodě 5 napadeného rozsudku výslovně uvedl, že ze skutkových zjištění vyplývá, že "[k]dyž dcery nastupovaly do školy, snažil se [otec], aby mu matka vyčíslila jejich zvýšené potřeby, což neučinila". Odvolací soud nicméně dále uvedl, že není možno přičítat k tíži nezletilých, že matka o zvýšení výživného otce v souvislosti s nástupem k povinné školní docházce nepožádala (viz bod 9). Dovodil-li nakonec odvolací soud, že otec o nástupu dcer k povinné školní docházce věděl a že bylo i jeho odpovědností, aby případně zvýšil platbu výživného a nespoléhal se pouze na aktivitu matky, neshledal na uvedeném závěru Ústavní soud nic nezákonného ani protiústavního. Jak uvedl odvolací soud, ustanovení § 922 občanského zákoníku nepodmiňuje možnost zpětného přiznání soudem dřívější "neformální" žádostí či komunikací druhého z rodičů o zvýšení výživného, byť je takový postup jistě žádoucí. Dovozuje-li stěžovatel takovou podmínku z judikatury Ústavního soudu, činí tak mylně.
8. Je pravda, že v odmítavém usnesení
sp. zn. II. ÚS 2277/18
, ve kterém opatrovnický soud výživné zpětně nezvýšil, Ústavní soud uvedl, že se jeví jako logické, že "před podáním návrhu k soudu bude [matka] na otce nezletilého stran navýšení výživného apelovat méně formální cestou a bude se snažit s [otcem] na vyšší částce dohodnout" a že by zároveň jiná situace nastala "např. v případě, kdy by byl otec nezletilého zcela nekontaktní, a [matka] by neměla jinou možnost, než se prostřednictvím soudů domoci navýšení částky určené na výživné pro syna". Ústavní soud však uvedené úvahy zmínil pouze na podporu závěru, že právní posouzení příslušného soudu nešlo "považovat z ústavněprávního hlediska za jakkoliv excesivní" (viz bod 11). Citované usnesení nelze interpretovat tak, že Ústavní soud nad rámec § 922 občanského zákoníku podmínil možnost zpětného zvýšení výživného konkrétní aktivitou jednoho z rodičů, či naopak "nekonstantností" toho druhého. To ostatně dobře ilustruje novější usnesení
sp. zn. III. ÚS 3754/18
ze dne 27. 12. 2018, ve kterém se Ústavní soud zabýval zpětným zvýšením výživného zletilého dítěte, které prezenčně studovalo vysokou školu. Ústavní soud v tomto případě "posvětil" závěr obecných soudů o zpětném zvýšení výživného i přesto, že se zletilá s otcem nestýkala, neinformovala jej o svém studiu, a on proto nemohl předvídat, že by měla nárok na vyšší výživné, než které jí dosud platil (srov. bod 11 tohoto usnesení).
10. Není-li "nekontaktnost" rodiče podmínkou zpětného zvýšení výživného, nelze ani dovodit, že by neprovedení navrhovaného dokazování odvolacím soudem stran existence komunikace mezi rodiči představovalo porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Z judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že nikoliv každé opomenutí důkazu k takovému porušení nutně vede. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci a jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení [srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 2067/14
ze dne 23. 6. 2015 (N 119/77 SbNU 739) ].
9. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozsudky byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu