Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem o ústavní stížnosti, jež podala SMS - súkromná montážna spoločnosť, a.s., se sídlem v Nižné Olšavě 101, Slovenská republika, zastoupená stejnojmennou organizační složkou se sídlem v Brně, Veveří 9, právně zastoupená Lukášem Duffkem, advokátem se sídlem v Praze 4 - Nusle, Na Pankráci 1683/127, proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci č. j. 1 VZT 35/2020-202 ze dne 19. 10. 2021 a usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 2 KZV 24/2019-217 ze dne 17. 8. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné projednatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Z napadeného rozhodnutí státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Ústavní soud zjistil, že jím bylo rozhodnuto o postoupení blíže označené trestní věci stěžovatelky Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže s tím, že výsledky přípravného řízení ukázaly na skutečnost, že v případě stíhaného jednání nejde o trestný čin, ale mohlo by se jednat o skutek, jenž by mohl být zmíněným správním orgánem posouzen jako přestupek.
Ústavní soudnictví je vybudováno na přezkumu věcí pravomocně skončených, kdy protiústavnost nejde napravit jiným způsobem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který má subsidiární povahu. Ochrana ústavnosti není úkolem jen Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci a řízení před Ústavním soudem nastupuje teprve po (marném) vyčerpání všech ostatních procesních prostředků, jež stěžovateli právní řád poskytuje, tj. v situaci, kdy ostatní orgány veřejné moci již nejsou schopny (či ochotny) tvrzený protiústavní stav napravit.
Z výše uvedeného je tak zřejmé, že byla-li původně trestní věc stěžovatelky postoupena správnímu orgánu, otevírá se tím stěžovatelce nový procesní prostor, v jehož rámci může uplatnit všechny argumenty, jež vznáší proti napadeným usnesením státních zástupců. Právě správnímu orgánu tedy přísluší posoudit jak otázku, zda jde vskutku o jednání protiprávní (vykazující všechny znaky přestupku), tak i otázku, s jakým subjektem má být řízení vedeno, tvrdí-li stěžovatelka nedostatek právní osobnosti její organizační složky, proti níž měla nyní rozporovaná rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení směřovat.
Nelze totiž v obecné rovině vyloučit, že stěžovatelka může být se svojí argumentací ve správním řízení nakonec úspěšná. Z tohoto pohledu je nutno uzavřít, že stěžovatelka prozatím nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, pročež je na její ústavní stížnost nutno hledět jako na návrh předčasný (obdobně viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2561/08 ze dne 18. 11. 2008, veřejně dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz). Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. ledna 2022
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj