Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. října 2022 č. j. KZV 69/2022-216 a usnesení Policie České republiky, Národní protidrogové centrály SKPV, Odboru Praha, ze dne 4. října 2022 č. j. NPC-2641-202/TČ-2021-2200PR, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 10. 2022 č. j. NPC-2641/TČ-2022, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Národní protidrogové centrály SKPV, Odboru Praha, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že policejní orgán Policie České republiky, Národní protidrogová centrála SKPV, Odbor Praha (dále jen "policejní orgán"), v záhlaví specifikovaným usnesením podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zahájil trestní stíhání stěžovatele (vedle dalších osob) pro spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupce krajského státního zastupitelství") napadeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá neurčitost usnesení policejního orgánu, a to jak vzhledem k vymezení časového období, po které se měl dopouštět předmětné trestné činnosti, tak ve stanovení množství konopí se zakázanou látkou, ke kterému policejní orgán dospěl. Odůvodnění usnesení policejního orgánu považuje za nedostatečné, vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné.
5. Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona.
6. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení ze dne 19. 12. 1997 sp. zn. II. ÚS 293/97 (U 22/9 SbNU 467), usnesení ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 38/10 (U 1/60 SbNU 759), usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1336/10 (U 7/57 SbNU 621) či nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565)]. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
7. Z tohoto pohledu nabývá v nyní posuzované věci zásadního významu zjištění, že stěžovatel netvrdil ani neprokázal, že by před podáním ústavní stížnosti podal podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, který je podle judikatury Ústavního soudu obecně přijímán jako účinný procesní prostředek k ochraně jeho práv [srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623), usnesení ze dne 14. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 34/19 , aj.]. Uvedené ustanovení zakotvuje dohled nejblíže vyššího státního zastupitelství nad postupem nižšího státního zastupitelství při vyřizování věci v jeho příslušnosti. Stěžovatel tedy měl možnost přezkumu postupu státního zástupce krajského státního zastupitelství v rámci instančního dohledu Vrchního státního zastupitelství v Praze. Této možnosti však podle informací obsažených v ústavní stížnosti a v přiložených rozhodnutích nevyužil.
8. Nevyčerpání procesního prostředku ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu činí ústavní stížnost nepřípustnou, proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj