Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Františka Homoly a Miloslavy Homolové, zastoupených Mgr. Tomášem Prokopem, advokátem se sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti III. a IV. výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 104/2023-701 ze dne 2. 10. 2023 a III. a V. výroku rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 10 C 134/2015-651 ze dne 18. 1. 2023, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a 1. Jiřího Chaloupky a 2. Václava Chaloupky, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé napadají v záhlaví uvedené výroky tamtéž označených rozhodnutí, kterými obecné soudy rozhodly o náhradě nákladů řízení. Vedlejší účastníci se po stěžovatelích domáhali určení, že jsou vlastníky pozemku, označeného v I. výroku rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, dále vyklizení tamtéž označeného pozemku, jakož i odstranění stavby sloupku (elektrické přípojky) na pozemku označeném ve II. výroku téhož rozsudku. Okresní soud zamítl žalobu na určení vlastnického práva vedlejších účastníků a na vyklizení pozemku stěžovateli.
Třetímu uplatněnému nároku soud vyhověl a uložil stěžovatelům odstranit stavbu sloupku. Ústavní stížností napadenými výroky okresní soud rozhodl, že vedlejší účastníci jsou povinni stěžovatelům nahradit společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 68 002,71 Kč (výrok III). Stěžovatelům uložil nahradit České republice společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 26 795,56 Kč (výrok V). Rozhodnutí o náhradách nákladů řízení odůvodnil okresní soud tak, že stěžovatelé měli ve věci částečný úspěch, soud jim proto přiznal náhradu nákladů řízení ve výši jedné třetiny z částky vzniklých nákladů ve výši 204 008,13 Kč. Obdobně okresní soud rozhodl o povinnosti účastníků nahradit náklady státu, pročež náhradu znalečného rozdělil mezi vedlejší účastníky a stěžovatele v poměru 2:1.
2. K odvolání stěžovatelů i vedlejších účastníků Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil zamítavý výrok rozsudku okresního soudu. Výrok o povinnosti stěžovatelů odstranit sloupek krajský soud potvrdil ve vztahu k 1. vedlejšímu účastníkovi, avšak ve vztahu ke 2. vedlejšímu účastníkovi jej změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ani před okresním soudem, ani před krajským soudem (výrok III).
O náhradě nákladů řízení státu rozhodl krajský soud tak, že každý ze čtyř účastníků je povinen České republice nahradit náklady ve výši 20 096,67 Kč (výrok IV). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem odůvodnil krajský soud tak, že ačkoli stěžovatelé uspěli ve dvou proti nim uplatňovaných nárocích, soustředila se stěžejní část rozhodování na žalobní požadavek na odstranění jejich neoprávněné stavby, v níž neuspěli. V této části stěžovatelé několikrát měnili svou obranu a v řízení bylo nutné zodpovědět odborné otázky znaleckými posudky.
Prosté matematické poměřování úspěšnosti ve vztahu k počtu nároků by za tohoto stavu nebylo přiléhavé k okolnostem případu.
3. Proti rozsudkům okresního a krajského soudu brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatelé jako osoby oprávněné a řádně zastoupené advokátem (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatelé především namítají, že pro ně bylo rozhodnutí krajského soudu překvapivé a s poukazy na judikaturu Ústavního soudu tvrdí, že jim nebyl poskytnut procesní prostor k uplatnění příslušných námitek. Podle stěžovatelů je zásadní, že vedlejší účastníci proti nim žalobou uplatnili tři nároky. Se dvěma byli neúspěšní, se třetím nárokem uspěli z poloviny. Celkově tak byli stěžovatelé úspěšní v rozsahu pěti šestin, pročež by jim měla být nahrazena tomu odpovídající část nákladů řízení. Dále konstatují, že odůvodnění krajského soudu je strohé a téměř z něj nelze vyčíst důvody pro změnu rozhodnutí okresního soudu. Podle stěžovatelů není pravdou, že by opakovaně měnili svou obranu nebo že by jinak zapříčinili zvyšování nákladů řízení. Naopak řada důkazů byla údajně provedena na návrh vedlejších účastníků.
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud již mnohokrát rozhodl, že k problematice náhrad nákladů řízení se staví nanejvýš zdrženlivě a tyto výroky rozhodnutí obecných soudů podrobuje omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva nebo svobody jednotlivce. Posuzovaná věc se tomuto postulátu nevymyká. Stížnostní námitky, jakož i napadená část řízení před obecnými soudy, setrvávají v mezích běžného zákona.
8. Stěžovatelům nelze přisvědčit, že by jim nebyl poskytnut procesní prostor k rozvinutí argumentace, jež by mohla zvrátit pro ně částečně nepříznivé rozhodnutí. Stěžovatelé znali obsah rozhodnutí okresního soudu a stejně jako vedlejší účastníci proti němu podali odvolání. Stejně tak se mohli vyjádřit k odvolání protistrany. Bylo tedy evidentní, že krajský soud může rozhodnout ve prospěch kterékoli ze stran.
9. S odkazy na předchozí, stěžovateli také citované, nálezy Ústavní soud v bodu 42 nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 konstatoval, že "je rozhodnutí překvapivé, pokud účastníci řízení nedostanou příležitost vyjádřit se u odvolacího soudu k odlišnému hodnocení důkazů, než k jakému dospěl soud prvního stupně (...) či tehdy, pokud odvolací soud aplikuje moderační právo - částečné nebo úplné nepřiznání náhrady nákladů řízení - podle § 150 o. s. ř., aniž by dal účastníkům řízení příležitost se k tomu vyjádřit [nález sp. zn. II.
ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309)]. (...) Zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí". V posuzované věci nenastala žádná ze zmiňovaných výjimečných situací. Krajský soud neuplatnil svou moderační pravomoc podle § 150 o. s. ř., nýbrž rozhodl podle primárně v úvahu připadajícího § 142 odst. 2 téhož zákona. Této možnosti si stěžovatelé museli být vědomi. Napadená rozhodnutí nelze prismatem ústavněprávních požadavků považovat za překvapivá.
10. Stěžovatelům lze přisvědčit, že odůvodnění napadených výroků je stručné, což ale samo o sobě jejich neústavnost nezpůsobuje. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu věc neposoudil šablonovitě podle počtu žalobních nároků. Z jeho stručného, ale srozumitelného, odůvodnění lze seznat, že při rozhodování o nákladech řízení vzal v potaz složitost dokazování ke každému z nároků, a nad určením náhrad nákladů uvažoval proporčně vzhledem k tomu, v jaké fázi a proč vznikly.
11. Jakkoli nemusí konkrétní rozhodnutí dokonale odpovídat tomu, kdo vznesl který důkazní návrh, a zda např. výsledek dokazování lze či nelze vztáhnout i k posouzení jiného než primárně zamýšleného nároku, jsou napadené výroky v principu v souladu s ústavním pořádkem. Nelze pominout, že v řízení bylo provedeno podrobné dokazování třemi znaleckými posudky (čítajícími stovky stran) za účelem zjištění přesné polohy stavby sloupku. Namítají-li stěžovatelé, že většina dokazování se týkala pletiva, pak je sice pravdou, že k oplocení pozemků a přítomnosti pletiva se vyjadřovalo více svědků, celkově vzato to však (vzhledem k výše uvedenému) na ústavnost napadených rozhodnutí nemůže mít vliv.
12. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu