Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1768/2024-296 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 53/2023-274 ze dne 25. 1. 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace: Městská bytová správa, spol. s r. o., sídlem Rodinova 691/4, Hodonín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily její základní práva zaručená především v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení 2 070 941,52 Kč s příslušenstvím; uvedená částka měla představovat bezdůvodné obohacení, které vedlejší účastnici mělo vzniknout tím, že v době od ledna 2014 do listopadu 2019 bez právního důvodu užívala stěžovatelčinu nemovitost (pozemek s budovou). Sporná situace ohledně užívání nemovitosti vznikla následovně: Vedlejší účastnice vznikla v roce 1995. Jejím jediným společníkem je město Hodonín. Vedlejší účastnice užívala spornou nemovitost: pronajímala prostory v domě nájemníkům, inkasovala od nich nájemné a nemovitost spravovala. Faktickým (nikoli právním) předchůdcem vedlejší účastnice byl státní podnik Městská bytová správa, Hodonín, který nemovitost užíval stejným způsobem ještě před rokem 1995. Státní podnik Městská bytová správa, Hodonín, předal v srpnu 1995 předmětnou nemovitost Okresnímu úřadu Hodonín na jeho výzvu, neboť měl mít k nemovitosti právo hospodaření. V listopadu 1995 byla ovšem nemovitost předána zpět z důvodu, že zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí ve prospěch České republiky a práva hospodaření ve prospěch Okresního úřadu Hodonín byl chybný. Bylo totiž zjištěno, že skutečnými vlastníky nemovitosti jsou čtyři fyzické osoby zapsané v knihovní vložce pozemkové knihy bez identifikačních údajů. Jelikož skuteční vlastníci nemovitosti nebyli identifikováni, právní stav se nezměnil téměř dvacet let po vzniku vedlejší účastnice. V roce 2014 začala stěžovatelka situaci ohledně nemovitosti "prošetřovat"; bylo zjištěno, že vlastníky nemovitosti byly pravděpodobně osoby židovského původu, které zemřely již za druhé světové války. Uvedené osoby proto byly prohlášeny za mrtvé a následně proběhla dědická řízení o jejich pozůstalost, ve kterých bylo rozhodnuto, že sporná nemovitost připadla státu jako odúmrť. V roce 2020 stěžovatelka spornou nemovitost od vedlejší účastnice převzala. Vedlejší účastnice stěžovatelce zaplatila 407 839 Kč jako částku odpovídající vybranému nájemnému (odpovídajícímu výši obvyklého nájemného v daném místě a čase) za období tří let zpětně, sníženou o náklady účelně vynaložené na údržbu. Stěžovatelka ovšem po vedlejší účastnici požadovala zaplatit celkově 2 452 248 Kč; po započtení proto podala žalobu na žalovanou částku.
3. Okresní soud v Hodoníně ("nalézací soud") rozsudkem č. j 14 C 105/2021-229 ze dne 8. 12. 2022 žalobu stěžovatelky zamítl ohledně zaplacení 1 607 416,52 Kč (výrok I.); vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce 463 525 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Dospěl k závěru, že stěžovatelce nárok na bezdůvodné obohacení v základu přísluší a že jej stěžovatelka neuplatnila v rozporu s dobrými mravy. Podle nalézacího soudu bylo ovšem právo na zaplacení částky 1 607 416,52 Kč promlčeno z důvodu uplynutí tříleté promlčecí lhůty.
4. Krajský soud v Brně ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil ve výroku I. a změnil ve výroku II. tak, že žalobu zamítl i ve zbývajícím rozsahu 463 525 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka uplatnila svůj nárok (nad rámec již dobrovolně vyplacené částky ze strany vedlejší účastnice) v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky ústavní stížnostní napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
5. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka odkazuje především na nález sp. zn. III. ÚS 2700/15 ze dne 8. 11. 2016, ze kterého vyplývá, že soud poruší právo účastníka na spravedlivý proces, nevypořádá-li se dostatečně s námitkou zneužití práva, respektive výkonu práva v rozporu s dobrými mravy v rámci širšího kontextu věci. Soudy v projednávané věci dostatečně nezvážily chování obou stran sporu. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky výslovně zabýval jen druhou nastolenou dovolací otázkou; své rozhodnutí řádně neodůvodnil (kupříkladu uvedl jen část stěžovatelkou namítaných ustanovení občanského zákoníku) a otázku rozporu s dobrými mravy posoudil formalisticky.
Nejvyšší soud se nezabýval otázkou výkonu práva v rozporu s dobrými mravy v případě, že se subjekt domáhá práv nabytých za trvání tzv. ležící pozůstalosti. Stěžovatelka se stala vlastníkem celé ležící pozůstalosti včetně pohledávky za vedlejší účastnicí, a bylo proto třeba odůvodnit, proč by taková okolnost měla být relevantní pro závěr o nepoctivém jednání stěžovatelky. I kdyby totiž mělo hrát roli "zpoždění" stěžovatelky s uplatněním nároku, tato skutečnost má odraz již v institutu promlčení. Druhá otázka a pátá otázka v dovolání podle stěžovatelky mířily k tomu, zda je možné shledat zneužití práva na základě okolností, které jsou regulovány speciálními ustanoveními občanského zákoníku o existenci (absenci) dobré víry u bezdůvodného obohacení (§ 3001 odst. 2, § 3004 odst. 1, § 997 a § 1001), a dále, zda lze posoudit otázku jednání státu jako zjevné zneužití práva, i když není zjištěno, že by se stát bezdůvodného obohacení domáhal z jiného důvodu, než ke kterému tento institut slouží.
U vedlejší účastnice existovala vědomost, že nemovitost není vlastnictvím města Hodonín již v roce 1995; musela si být v rozhodném období vědoma, že cizí věc užívala neoprávněně. Speciální úprava občanského zákoníku přitom rozlišuje, zda jde o poctivého či nepoctivého držitele. Soudy obcházely speciálně upravená pravidla spravedlnosti obecnou úpravou. Třetí otázka v dovolání mířila k posouzení výkonu práva v rozporu s dobrými mravy v potřebných souvislostech s chováním státu v minulých letech při dispozicích s nemovitostí.
Tehdejší okresní úřad předal nemovitost státnímu podniku zpět, protože ten dříve správu vykonával. Není-li vedlejší účastnice právním nástupcem státního podniku, bylo podle stěžovatelky třeba řešit, kdo jí nemovitost předal a jak to ovlivnilo uplatněný nárok. Čtvrtá dovolací otázka směřovala k tomu, zda stát diskvalifikuje jeho veřejná povaha od možnosti nárokovat bezdůvodné obohacení od jiného subjektu s veřejným prvkem. Vedlejší účastnice měla zisk z nemovitosti již od konce roku 1995; nebylo prokázáno, že by zisk užívala pro účely veřejné služby a ve prospěch občanů Hodonína; bezdůvodné obohacení naopak mohlo vzniknout na úkor občanů státu.
Nebylo zároveň prokázáno, že by vedlejší účastnici vznikly náklady na údržbu. Šestá dovolací otázka směřovala k procesnímu pochybení odvolacího soudu, který dospěl k jiným skutkovým závěrům než nalézací soud, aniž by zopakoval dokazování.
Odvolací soud z nalézacím soudem provedených listinných důkazů učinil jiná skutková zjištění, z nichž následně vycházel při právním závěru, že nárok byl rozporný s dobrými mravy. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné a překvapivé - stěžovatelka neměla prostor se bránit. Odvolací soud dospěl k závěru, že Okresní úřad Hodonín chtěl zápisu do katastru dosáhnout ve prospěch města Hodonín; nalézací soud ovšem zjistil, že to bylo město Hodonín, které o zápis vkladu žádalo. Odlišná byla skutková zjištění ohledně dopisů Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu a Ministerstvu financí (viz odst. 5 odůvodnění rozsudků obou soudů). Řešená věc má podle stěžovatelky přesah do obdobných sporů, kdy stát nabyl tzv. ležící pozůstalost.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatelka je řádně zastoupena.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především rozporuje závěr soudů o nepoctivosti jednání a zneužití práva, respektive rozporu jejího nároku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy. Význam institutu dobrých mravů (obecně) nabývá ústavně právní dimenze jako projev ústavní povinnosti soudce vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny vycházet v každé věci z jejích konkrétních jednotlivých okolností, snažit se nalézt její spravedlivé řešení a rozhodnutí náležitě odůvodnit (nález sp. zn. I. ÚS 1479/23 ze dne 14. 11. 2024). Tomuto požadavku soudy v projednávané věci podle Ústavního soudu dostály.
9. Odvolací soud se otázkou nepoctivého jednání a zneužití práva (rozporu s dobrými mravy) ústavně přijatelně zabýval a v napadeném rozsudku řádně odůvodnil, proč považoval uplatnění nároku stěžovatelky za neoprávněné. Vzal v úvahu především následující aspekty: právo na vydání bezdůvodného obohacení na žalující stát přešlo z "dlouhodobě" ležící pozůstalosti (bod 19 napadeného rozsudku); o nemovitost se od roku 1995 státní orgány nestaraly, ba naopak ji fakticky vrátily zpět do správy městu Hodonín (bod 20 napadeného rozsudku). Stát až do roku 2014, tj. téměř dvacet let, nastalý problém neidentifikovaných vlastníků nemovitosti neřešil (viz tamtéž). Vedlejší účastnice "neprofitovala" z užívání nemovitosti v soukromoprávním slova smyslu, neboť bezdůvodné obohacení vzniklo při realizaci činností představující "veřejnou službu" občanům města Hodonína a bylo či bude použito k obdobnému účelu veřejného prospěchu, jako by bylo nebo mělo být užito žalujícím státem (bod 21 napadeného rozsudku).
10. Ústavní soud považuje takové odůvodnění odvolacího soudu za ústavně konformní. Uplatňování institutů poctivosti jednání a zákazu zneužití práva (korektivu dobrých mravů) je především v kompetenci obecných soudů. Ústavní soud zasáhne pouze ve výjimečných případech, jinak by byla oslabována právní jistota (jako princip právního státu, čl. 1 odst. 1 Ústavy) i dělba moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud má být při hodnocení uplatnění abstraktního zákonného institutu porušení dobrých mravů zdrženlivý a nesmí plnit roli superrevizní instance, kterou jako soudní orgán ochrany ústavnosti není (čl. 83 Ústavy).
11. Zjevně neopodstatněné jsou i námitky stěžovatelky vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí-li stěžovatelka, že se Nejvyšší soud protiústavně nevypořádal s jednotlivými otázkami, pomíjí podstatu odůvodnění napadeného usnesení. Nejvyšší soud svůj závěr o nepřípustnosti dovolání založil na klíčovém východisku, že podle ustálené judikatury může aplikaci § 6 a § 8 občanského zákoníku ze strany odvolacího soudu přezkoumat jen v případě "zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení". Nejvyšší soud naplnění kritéria "zjevné nepřiměřenosti" závěru odvolacího soudu o rozporu nároku s dobrými mravy hodnotil s ohledem na individuální poměry věci (viz bod 6 napadeného usnesení), a nelze mu proto z ústavněprávního hlediska co vytknout.
12. Namítá-li konečně stěžovatelka, že odvolací soud protiústavně učinil z listinných důkazů jiná skutková zjištění, aniž by zopakoval dokazování, nevysvětluje konkrétně, jak by jí uváděné dílčí nesrovnalosti měly ovlivnit závěr odvolacího soudu o rozporu jejího nároku s dobrými mravy. Břemeno tvrzení o kvalifikovaném porušení základních práv leží v řízení o ústavní stížnosti na stěžovatelce a úkolem Ústavního soudu není, aby za ni argumentaci domýšlel. Nejvyšší soud stěžovatelce ostatně v napadeném usnesení srozumitelně a jasně vysvětlil, že nebyla porušena zásada přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li odvolací soud ze stěžovatelkou označených listinných důkazů jiné skutkové závěry než soud nalézací, aniž je zopakoval (viz bod 8 napadeného usnesení).
13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. 3. 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu