Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti K. T., zastoupeného JUDr. Radkem Šmerdou, advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti a) výroku II rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2607/2022-662 ze dne 27. 9. 2023, b) výroku I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 402/2021-634 v části, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 22 C 79/2021-607 ze dne 22. 9. 2021 v rozsahu zamítnutí žaloby na zaplacení částky 1 095 000 Kč s příslušenstvím, c) výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 22 C 79/2021-607 ze dne 22. 9. 2021 v rozsahu zamítnutí žaloby na zaplacení částky 1 095 000 Kč s příslušenstvím, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Proti stěžovateli bylo od 8. 5. 2002 vedeno trestní řízení pro trestný čin podvodu, kterého se podle usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 205 spisu) měl dopustit tím, že od cca 28 000 fyzických osob vylákal prostřednictvím společnosti X nejméně 2,2 miliardy Kč, jelikož klientům této společnosti měl soustavně zamlčovat některé podstatné údaje.
2. Následně byl stěžovatel usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 5. 2002 vzat do vazby, a to s účinností od 9. 5. 2002. Ve vazbě byl stěžovatel ponechán až do 9. 5. 2003. Poté byl z vazby propuštěn z důvodu uplynutí maximální délky trvání vazby.
3. Trestní stíhání proti stěžovateli pak byla opakovaně zahajována znovu, a to, zjednodušeně řečeno, především z důvodu procesních vad předchozích usnesení o zahájení trestního stíhání. Trestní stíhání stěžovatele bylo definitivně ukončeno rozhodnutím o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, čímž pominuly i důsledky posledních usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 31. 3. 2009 a 21. 7. 2009.
4. Následně navrhlo Vrchní státní zastupitelství v Praze podáním ze dne 3. 1. 2013 u Krajského soudu v Hradci Králové ochranné opatření spočívající v zabrání věcí stěžovatele podle § 101 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Šlo o návrh na zabrání akcií podrobně uvedených v návrhu, jakožto i výnosů z trestné činnosti (č. l. 32 až 36 spisu), dále o zabrání nemovitosti stěžovatele a konečně také finančních prostředků na bankovních účtech stěžovatele, též podrobně specifikovaných v návrhu státního zastupitelství.
5. Toto řízení o zabrání věci bylo definitivně skončeno usnesením Vrchního soudu v Praze, které bylo stěžovateli doručeno dne 4. 5. 2020, přičemž návrh na zabrání věcí byl nakonec zamítnut (a to i v důsledku zásahu Ústavního soudu nálezem sp. zn. I. ÚS 1949/17 ze dne 8. 1. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/).
6. V řízení, ze kterých vzešla rozhodnutí napadená nynější ústavní stížností, se stěžovatel domáhal odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatel žaloval na zaplacení celkové částky ve výši 7 735 000 Kč s příslušenstvím na náhradu nemajetkové újmy, a to ze čtyř titulů: 1) za nezákonné vedení trestního stíhání, 2) za nezákonné zadržení cestovního dokladu, 3) za průtahy v řízení a 4) za výkon vazby. Již na tomto místě je přitom vhodné uvést, že ve zde posuzované ústavní stížnosti jde výhradně o nárok z titulu náhrady za nezákonné rozhodnutí o vazbě.
7. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl o žalobě napadeným rozsudkem tak, že veškeré nároky stěžovatele zamítl (vyjma částky 84 375 Kč, v jejímž rozsahu řízení zastavil, což však pro posouzení ústavní stížnosti není relevantní). Městský soud v Praze poté druhým napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek obvodního soudu. Ústavní soud zároveň nepovažuje na tomto místě za účelné podrobněji rekapitulovat odůvodnění obvodního soudu a městského soudu ve vztahu ke všem nárokům, jelikož to pro posouzení ústavní stížnosti není rozhodné, jak bude dále uvedeno.
8. Následně věc posuzoval Nejvyšší soud jako soud dovolací, přičemž zrušil rozsudky obvodního soudu a městského soudu v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 6 555 625 Kč a vrátil v tomto rozsahu věc k dalšímu řízení obvodnímu soudu. Zároveň však Nejvyšší soud zamítl dovolání v rozsahu, ve kterém směřovalo proti zamítnutí nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené vazbou (co do částky 1 095 000 Kč). Právě proti tomuto výroku tedy směřuje ústavní stížnost, která představuje nesouhlas výhradně s rozhodnutím o nepřiznání náhrady za vykonanou vazbu. Ve zbytku totiž řízení před obecnými soudy po zásahu Nejvyššího soudu nadále pokračuje.
9. Důvody, pro které Nejvyšší soud většinu výroků zrušil, bylo sice možné vztáhnout také na nezrušený výrok o náhradě nemajetkové újmy způsobené vazbou. Avšak Nejvyšší soud dovodil, že již ze žalobních tvrzení ohledně tohoto nároku lze učinit závěr, že by soudy následně nárok zamítly, jelikož je promlčen.
10. Co se týče náhrady nemajetkové újmy způsobené vazbou, šlo v rozhodování obecných soudů právě o to, zda tento nárok není promlčen. Soudy přitom dospěly k závěru, že promlčen je. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem městského soudu v tom smyslu, že řízení o ochranném opatření podle § 101 trestního zákoníku, které po skončení trestního stíhání v důsledku amnestie probíhalo, je samostatným řízením. Proto neoddaluje počátek běhu promlčecí lhůty (bod 17 a 19 rozhodnutí městského soudu, bod 34, 35 a 37 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Pokud se tedy stěžovatel domáhal náhrady újmy způsobené vazbou proběhlou mezi lety 2002 a 2003 až prostřednictvím žaloby podané dne 20. 10. 2020, nárok byl již promlčen. Nejvyšší soud navíc nad rámec odůvodnění městského a obvodního soudu uvedl, že počátek běhu promlčecí lhůty nejen, že se neprodlužuje o dobu řízení o ochranném opatření, ale dokonce je počátek běhu promlčecí lhůty třeba vztahovat již k momentu ukončení prvního trestního stíhání dne 15. 12. 2005. Jednotlivá trestní řízení (ukončovaná a znovu zahajovaná až do vydání amnestie) je totiž podle Nejvyššího soudu potřeba považovat za řízení oddělená. Promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené vazbou proto uplynula již dnem 16. 12. 2008.
11. Byť je průběh řízení, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, komplikovaný, podstata ústavní stížnosti je v zásadě jednoduchá. I sám stěžovatel ji ostatně stručně a jasně shrnuje pod bodem 2 svého návrhu na zahájení řízení. Stěžovatel v něm tvrdí, že nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené vazbou není promlčený, jelikož trestní řízení fakticky skončilo až právní mocí rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zabrání věci. Až tímto rozhodnutím, a nikoli amnestií prezidenta republiky, byla podle stěžovatele deklarována nedůvodnost jeho trestního stíhání, a proto až od tohoto momentu měla běžet promlčecí lhůta. Stěžovatel také tvrdí, že vznesení námitky promlčení ze strany vedlejší účastnice bylo v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel v souhrnu namítá porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Jeho úkolem je pouze přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen ústavně relevantní vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. odpovídá všeobecně uznávanému chápání dotčených právních institutů (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007).
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, a po seznámení se s vyžádaným soudním spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud konstatuje, že tak jako je jednoduše vymezena základní otázka v ústavní stížnosti, je poměrně "jednoduchá" i odpověď Ústavního soudu na ni. Obecné soudy se běhu promlčecí lhůty včetně posouzení případného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy věnovaly velmi podrobně a správně. Ústavní soud jejich odůvodnění nemá co vytknout.
16. Nejen obvodní soud a městský soud, ale i Nejvyšší soud se otázce běhu promlčecí lhůty věnoval meritorně, když dospěl k závěru o přípustnosti dovolání, avšak současně jeho (částečné) nedůvodnosti. Nejvyšší soud přitom především v bodě 35 napadeného rozhodnutí odůvodnil, proč je řízení o zabrání věci třeba považovat za řízení samostatné, které nijak neoddaluje počátek běhu promlčecí lhůty. S tímto výkladem se Ústavní soud plně ztotožňuje. Navíc, stěžovatel ve své ústavní stížnosti pomíjí, že promlčecí lhůta počala běžet již po skončení prvního trestního stíhání v roce 2005. I kdyby tedy soudy hypoteticky přisvědčily stěžovateli v jeho stěžejních námitkách předestřených v ústavní stížnosti v tom smyslu, že řízení o zabrání věci oddaluje počátek běhu promlčecí lhůty, nárok by byl přesto již promlčen.
17. Skutečnosti, které stěžovatel uvádí pod bodem 47 ústavní stížnosti, dle Ústavního soudu ve shodě s konkluzemi obecných soudů nevedou k závěru, že řízení o zabrání věci bylo pokračováním jednoho a toho samého trestního řízení. Způsob, jakým je stěžovatel v řízení o zabrání věci označován (jako "bývalý obviněný") nesouvisí s tím, zda se formálně procesně jedná o odlišná řízení. Konečně i to, že návrh na zabrání věcí odpovídá ve větší či menší míře trestu navrženému v původní obžalobě, nesvědčí o tom, že se jedná o stále stejné řízení. Už vůbec nelze dle Ústavního soudu hovořit o tom, že by o formálním pokračování řízení svědčila skutečnost, že návrh na zabrání věci a původní obžalobu psal totožný státní zástupce. Argumentace stěžovatele, založená na tom, že trestní řízení nadále pokračovalo (dále např. bod 6 či 49 ústavní stížnosti), je tedy neopodstatněná.
18. Na výše uvedeném nic nemění ani zmínky Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové z řízení o návrhu na zabrání věci, kdy tyto soudy uvedly, že trestní stíhání trvalo velmi dlouho a ve formě návrhu na uložení ochranného opatření fakticky trvá dosud (bod 166 usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 11/2020, č. l. 143 spisu). Tyto zmínky totiž byly soudy použity jako podpůrný argument při posuzování toho, zda má být návrhu na zabrání věci vyhověno. Nic však nevypovídají o počítání promlčecích lhůt a zcela jistě tyto zmínky nemohly stěžovatele uvést v omyl o tom, že jeho trestní řízení nadále pokračuje jakožto řízení jediné, jelikož v době vydání citovaného rozhodnutí byl již předmětný nárok beztak dávno promlčen.
19. Nelze navíc ohlédnout od toho, že těžištěm argumentace (byť ne jediným argumentem) při zamítnutí návrhu na zabrání věci bylo, že nelze upřednostňovat zájem na zabrání věci před zájmy poškozených, které by v případě vyhovění návrhu byly dotčeny (k tomu např. bod 165 odůvodnění usnesení vrchního soudu sp. zn. 4 To 11/2020, č. l. 143 spisu). Vrchní soud navíc konstatoval, že závěry přezkoumávaného rozhodnutí krajského soudu, který dospěl k nevině stěžovatele, byly zcela nedostatečné, přičemž o nevině stěžovatele měl vrchní soud pochybnosti. To, že vrchní soud přesto potvrdil zamítnutí návrhu na zabrání věci, vyplývalo z argumentů, které se viny stěžovatele netýkaly. Nelze tedy ani říci, jak tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti, že by s koncem řízení o zabrání věci bylo vyjasněno, že byl od počátku nevinný (aniž by tím však současně bylo konstatováno, že byl vinný).
20. Obecné soudy se také zcela dostačujícím způsobem věnovaly tvrzenému rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Mimořádné okolnosti, které by mohly vést k závěru o nemravnosti námitky promlčení do té míry, že by se jednalo o rozhodnutí protiústavní, Ústavní soud neshledal.
21. Na všech výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani poukaz stěžovatele, že se náhrady újmy domáhá v režimu čl. 36 odst. 3 Listiny. Pokud jsou totiž závěry obecných soudů správné (což jsou), nelze stěžovateli vyhovět jen proto, že právo domáhat se náhrady škody plyne přímo z ústavního pořádku. Toto ústavně garantované právo nebylo stěžovateli nijak upřeno a jde k jeho tíži, že se jej domáhal až přibližně 13 let poté, co bylo promlčeno.
22. Ústavní soud proto shrnuje, že ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu