Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Christiana Cardelliho, právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Tichým, advokátem, sídlem Říčanská 1984/5, Praha 10 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2024 č. j. 17 Co 199/2024-83, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 10 365 Kč s příslušenstvím jako náhrady za škodu způsobenou zahájením a vedením přestupkového řízení proti stěžovateli. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 4. 2024 č. j. 15 C 183/2023-60, byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 10 365 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 17. 9. 2023 do zaplacení. Proti tomuto rozsudku podala vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně napadeným rozsudkem rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 4 073 Kč s 15% úrokem z prodlení z této částky od 17. 9. 2023 do zaplacení, jinak se potvrzuje.
3. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které uvádí, že má za to, že mu městský soud neoprávněně upřel právo odškodnění za výdaje učiněné v souvislosti s vedením přestupkového řízení.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je posouzení postupu městského soudu, který korigoval stěžovateli přiznanou náhradu majetkové újmy, kterou představovaly náklady stěžovatele na právní služby poskytnuté v souvislosti s přestupkovým řízením. Co se týče posuzování přiznaných odměn a náhrady nákladů advokátů, je Ústavní soud obecně zdrženlivý. V zásadě platí, že pokud obecné soudy hodnotí jednotlivé úkony s důrazem na okolnosti případu a své úvahy řádně odůvodní, je takový postup v souladu s ústavními požadavky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.
3. 2021 sp. zn. I. ÚS 4012/18 ). Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, která je natolik závažná, že by byla způsobilá porušit stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V posuzovaném případě dospěl k názoru, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
6. Stěžovatel napadá závěry městského soudu, který zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 4 073 Kč s 15% úrokem z prodlení z této částky. Předmětem sporu je tedy peněžní částka, která je z hlediska judikatury Ústavního soudu bagatelní (podrobně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 , body 29 až 33). Tato skutečnost je pro hodnocení možné protiústavnosti napadeného rozhodnutí zásadní. Ústavní soud při posuzování ústavnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci dlouhodobě a ustáleně zohledňuje to, jak intenzivně jejich případná pochybení zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24.
1. 2024 sp. zn. III. ÚS 2412/23 , bod 9). To neznamená, že Ústavní soud považuje peněžní částky v bagatelní výši za zanedbatelné či bezvýznamné. Nepřiznání bagatelního nároku však již kvůli jeho výši zpravidla nedosahuje intenzity schopné porušit ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelních částkách proto Ústavní soud obvykle odmítá jako zjevně neopodstatněné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 65/20 ). Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je zejména na stěžovateli, aby vysvětlil, proč má jeho případ navzdory bagatelní výši předmětu sporu ústavněprávní rozměr (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6.
4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ).
7. Ačkoli i spor o bagatelní částku může mít výjimečně ústavní přesah, v této věci tomu tak není. Stěžovatel se bagatelností předmětu sporu v ústavní stížnosti nijak nezabývá. V ústavní stížnosti není uvedena v podstatě žádná ústavněprávně relevantní argumentace, stěžovatel opakuje průběh řízení před správními orgány a následně průběh řízení o podané žalobě na náhradu újmy s tím, že v závěru prostě konstatuje, že odepřením plné požadované náhrady nákladů bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces. Z uvedeného současně vyplývá, že stěžovatel neuvádí žádnou zvláštní okolnost, která by jeho případu dodávala potřebný ústavněprávní rozměr. Žádnou takovou okolnost neshledal ani Ústavní soud.
8. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu