Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Jonešové, zastoupené JUDr. Vlastimilem Marhanem, advokátem, sídlem Střelecká 672, Hradec Králové, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. září 2022 č. j. 26 Co 101/2022-419 a výroku III. rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. ledna 2022 č. j. 12 C 172/2019-374, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Lumíra Dařbujana a Ing. Radky Škaldové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") se vedlejší účastníci jako žalobci domáhali po stěžovatelce jako žalované zaplacení částek 1 072 500 Kč a 23 000 Kč s příslušenstvím jako slevy z kupní ceny z titulu odpovědnosti za vady předmětu koupě, a to stavby č. p. X, rodinný dům v k. ú. Z., obci R. Napadeným rozsudkem (v pořadí druhým) okresní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit každému z vedlejších účastníků částku 155 375 Kč s příslušenstvím (výrok I.).
V části, ve které se vedlejší účastníci domáhali toho, aby stěžovatelka každému z nich zaplatila částku 344 725 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Vedlejším účastníkům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit státu náklady řízení ve výši 2 494,52 Kč (výrok IV.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 1 069 Kč (výrok V.). Okresní soud každému vedlejšímu účastníkovi přisoudil 155 375 Kč s požadovaným úrokem z prodlení, který odpovídá § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Vedlejším účastníkům dále přiznal 30 %, tj. 6 900 Kč z požadovaných 23 000 Kč podle § 1924 občanského zákoníku za znalecký posudek znaleckého ústavu, protože pouze v tomto rozsahu byla žaloba důvodná.
Ve zbývající části žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud odůvodnil odkazem na § 142 odst. 2, § 146 odst. 2 věty první a § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Vedlejší účastníci v převážné míře v řízení nebyli úspěšní a zpětvzetím v rozsahu 72 300 Kč zavinili zastavení řízení. Okresní soud nepoužil § 142 odst. 3 o. s. ř., protože výše plnění nezávisela pouze na znaleckém posudku a úvaze soudu, ale také na výsledku dokazování a právním posouzení jednotlivých ukazatelů pro určení přiměřené slevy z kupní ceny.
Vedlejší účastníci navíc, zastoupeni advokátem, uplatnili u soudu nárok na slevu ve výši nákladů na vytvoření nových konstrukcí, což odporuje zmíněné ustálené soudní judikatuře [srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2881/12
(N 212/71 SbNU 495), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení nebyli úspěšní také v části základu svého nároku, kdy některé nároky z odpovědnosti za vady jim nenáleží. Přiznání práva na náhradu nákladů řízení převážně úspěšné stěžovatelce by však vůči vedlejším účastníkům bylo podle okresního soudu nepřiměřeně tvrdé. Okresní soud s odkazem na § 148 odst. 1 o. s. ř., rozhodl podle míry úspěchu ve věci tak, že ze státem vynaložených 3 563,52 Kč na znalečné (z celkových 19 563,52 Kč bylo 16 000 Kč kryto ze záloh účastníků řízení), částku 1 069 Kč (30 %) zaplatí stěžovatelka a 2 494,52 Kč (70 %) vedlejší účastníci.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelka i vedlejší účastníci odvolání. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v části výroku II., jíž byla zamítnuta žaloba, kterou se vedlejší účastníci domáhali toho, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit každému z vedlejších účastníků částku 24 018 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit každému z vedlejších účastníků 24 018 Kč s příslušenstvím (výrok I.).
V části výroku II., jíž byla zamítnuta žaloba, aby stěžovatelka každému z vedlejších účastníků zaplatila 74 361,50 Kč s příslušenstvím, byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok II.). Výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani krajským soudem. Výrokem IV. byla vedlejším účastníkům uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit státu náklady řízení ve výši 1 781,76 Kč. Výrokem V. byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 1 781,76 Kč. Vedlejší účastníci se podaným odvoláním po částečném zpětvzetí žaloby domáhali přiznání dalších 196 759 Kč pro oba vedlejší účastníky (vedle již okresním soudem přiznaných 310 750 Kč), krajský soud jim přiznal částku 48 036 Kč, tj. pro každého vedlejšího účastníka 24 018 Kč, částka 74 361,50 Kč odpovídá polovině rozdílu součtu nároků uplatněných za vady - po částečném zpětvzetí žaloby - nepřiznaných okresním soudem (196 759 Kč) a součtu nároků ve výši přiznané slevy výrokem I.
rozsudku krajské soudu (48 036 Kč), tj. 1/2 z rozdílu 196 759 - 48 036. Částka 7 647,50 Kč pro každého z vedlejších účastníků, tj. pro oba celkem 15 295 Kč, představuje polovinu rozdílu celkové žalované částky nákladů na uplatnění pohledávky (23 000 Kč) a částky přiznané okresním a krajským soudem (6 900 + 805, tj. 7 705 Kč pro oba vedlejší účastníky). Jde-li o náklady řízení, postupoval krajský soud při rozhodování podle § 224 odst. 2 o. s. ř., když vzhledem k tomu, že změnil prvostupňové rozhodnutí, rozhodl i o nákladech řízení vedeného u okresního soudu.
Celková žalovaná částka činila 1 072 500 Kč (spolu s úroky z prodlení a 23 000 Kč jako náklady na uplatnění pohledávky). Vedlejší účastníci vzali v průběhu řízení žalobu zpět celkem pro 564 991 Kč (tj. cca 53 % celkové žalované částky), v tomto rozsahu z procesního hlediska zavinili zastavení řízení. Ve zbylém rozsahu (507 509 Kč, tj. cca 47 % předmětu řízení) byli vedlejší účastníci úspěšní z cca 33 % (358 786 Kč) a neúspěšní z cca 14 % (148 723 Kč). Krajský soud dospěl k závěru, že v této části (507 509 Kč) představující cca polovinu předmětu řízení záviselo rozhodnutí na úvaze soudu (§ 142 odst. 3 o.
s. ř.), proto úspěch a neúspěch účastníků v posuzované věci shledal stejným a žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před okresním soudem nepřiznal. Obdobnými úvahami se krajský soud řídil i při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení a rovněž jejich náhradu žádnému z účastníků nepřiznal. Náklady řízení vzniklé státu v souvislosti s vyplaceným znalečným krajský soud rozdělil mezi vedlejší účastníky a stěžovatelku rovným dílem, tj.
každému uložil zaplatit částku 1 781,76 Kč (z celkových nákladů státu 19 563,52 Kč bylo 16 000 Kč kryto ze záloh účastníků řízení), neboť rozhodování o nákladech řízení státu "následuje" rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky (§ 148 odst. 1 o. s. ř.).
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí výlučně proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí, kterými soudy rozhodly o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků. Stěžovatelka namítá, že rozsudek okresního soudu neobsahuje bližší zdůvodnění. Krajský soud pak dospěl k závěru, že v rozsahu 507 509 Kč, představující cca polovinu z původně žalované částky, "záviselo rozhodnutí na úvaze soudu (§ 142 odst. 3 o. s. ř.), a proto úspěch a neúspěch účastníků v posuzované věci shledal stejným a žádnému z účastníků náhradu nákladů před okresním soudem nepřiznal". Ve skutečnosti však úspěch a neúspěch účastníků stejný není, když celkově lze vyjádřit úspěch vedlejších účastníků 33,45 % a úspěch stěžovatelky 66,55 %. Náhrada nákladů řízení stěžovatelky přitom nepředstavuje malou či zanedbatelnou částku. Stěžovatelka dále poukazuje na to, soudy přehlédly nereálnost, resp. nesmyslnost výše požadavku vedlejších účastníků uplatněného v žalobě. Od počátku bylo zřejmé, že částka, která je předmětem sporu, byla vedlejšími účastníky stanovena mimo rozumně očekávatelný výsledek sporu. Vedlejší účastníci od počátku řízení požadovali slevu 1 067 200 Kč, což by znamenalo, že výsledná cena domu č. p. X s příslušenstvím (tedy bez pozemku) by činila pouze 979 800 Kč, což je nereálné. Stěžovatelka dovozuje, že ve vztahu k nákladům řízení je zřejmé, že vedlejší účastníci se domáhají částek, které nemají reálný základ a jejich argumentace § 142 odst. 3 o. s. ř., je účelová a chybná. Podle stěžovatelky v tomto případě měla být věc posouzena podle § 142 odst. 2 o. s. ř.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
8. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu.
Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však krajský soud v předmětné věci nedopustil.
9. Ústavní soud s ohledem na charakter námitek stěžovatelky připomíná, že z jeho judikatury dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Úkol Ústavního soudu proto nemůže spočívat v tom, aby z pozice další instance přepočítával výši nákladů řízení, posuzoval účelnost vynaložených nákladů řízení a zaujímal direktivní stanovisko k mechanismu jejich výpočtu, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy [srov. nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2578/18
(N 89/94 SbNU 153)].
10. V předmětné věci krajský soud vzhledem k tomu, že změnil prvostupňové rozhodnutí, rozhodoval znovu o nákladech řízení vedeného u okresního soudu. Při svém rozhodování vyšel z § 142 odst. 3 o. s. ř., podle kterého i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části, nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Protože krajský soud shledal úspěch a neúspěch účastníků v posuzované věci ve stejném rozsahu, žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před okresním soudem nepřiznal.
Stejně tak postupoval, jde-li o náklady odvolacího řízení, kdy rovněž žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Své rozhodnutí krajský soud dostatečně podrobně a přezkoumatelně odůvodnil. Z hlediska ústavněprávního přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, lze napadené rozhodnutí krajského soudu vnímat jako výraz nezávislého soudního rozhodování, které z mezí ústavnosti nevybočilo, a jeho další přehodnocování proto Ústavnímu soudu nepřísluší. Podle názoru Ústavního soudu posuzovanou situaci není možné označit za případ extrémní nespravedlnosti dosahující intenzity způsobilé porušit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody.
11. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu