Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala, o ústavní stížnosti Z. Č., zastoupeného Mgr. Evou Foltýnovou, advokátkou se sídlem Školská 694/32, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 200/2023-378 ze dne 17. 10. 2023 a výroku V. rozsudku Okresního soudu v Klatovech č. j. 0 P 63/2020-341 ze dne 13. 6. 2023, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a M. M., nezl. E. Č. a nezl. O. Č., jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel (otec) se v řízení před obecnými soudy domáhal změny osobního styku s nezletilými dětmi. Z pohledu řízení před Ústavním soudem je relevantní výrok V. rozsudku Okresního soudu v Klatovech, který stěžovatel napadá. Tím byl zamítnut jeho návrh na změnu týkající se předávání dětí. V rámci úpravy styku s nezletilými je stěžovatel podle dřívějšího pravomocného rozhodnutí povinen si děti vyzvedávat a poté je opět předávat v místě bydliště matky. Právě návrh na změnu této úpravy zamítl okresní soud výrokem V. napadeného rozsudku. Krajský soud v Plzni poté rozsudek okresního soudu potvrdil druhým napadeným rozsudkem.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na asymetričnost úpravy styku s dětmi. Uvádí, že každá cesta do bydliště matky vyžaduje minimálně 4 hodiny cesty, což za situace, kdy stěžovatel má děti u sebe vždy jen první víkend v měsíci, znamená, že je nucen v průběhu 72 hodin celkem strávit minimálně 16 hodin cestováním. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho čas s dětmi je již tak omezený a čas strávený na cestách mu jej ještě více zkracuje.
3. Stěžovatel uvádí, že OSPOD nepokrytě straní matce a soud 1. stupně údajně neučinil ani formální pokus obstarat si pro své rozhodnutí podklady. Stěžovatel má za to, že okresní soud vystavěl své rozhodnutí na chybných předpokladech. Nevzal totiž prý do úvahy, že stěžovatel, byť má flexibilní pracovní dobu jako OSVČ, bývá přesto vázán lhůtami v rámci zhotovování děl. Dále stěžovatel tvrdí, že okresní soud své rozhodnutí opřel o incident, při kterém došlo ke konfliktu rodičů na Hlavním nádraží v Praze v roce 2019, přičemž tento incident však stěžovatel podle svého tvrzení nezavinil, a proto mu neměl být přičítán k tíži. Další skutečností, která podle stěžovatele neměla být vzata v potaz při rozhodnutí, je řidičská nezkušenost matky (vedlejší účastnice). V té souvislosti poukazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1279/21 , který byl podle něj skutkově v zásadě téměř shodný.
4. Celkově lze argumentaci stěžovatele shrnout tak, že na něj negativně dopadají důsledky vzdálenosti mezi jeho bydlištěm a bydlištěm matky, přestože to byla matka, kdo se odstěhoval. Z toho všeho stěžovatel dovozuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V případě takového rozhodnutí postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
6. Právě v případě stěžovatele postačí takové stručné odůvodnění. Stěžovatel, respektive jeho právní zástupce, totiž v ústavní stížnosti zcela pomíjí, že předmětem rozhodování obecných soudů nebyla úprava poměrů rodičovského styku. Jednalo se výhradně o návrh na změnu této úpravy. V takovém případě proto obecné soudy zkoumají pouze, zda došlo ke změně poměrů, která by odlišnou úpravu styku vyžadovala. K tomu obecné soudy nedospěly a tyto své závěry zcela ústavněprávně souladně odůvodnily (srov. zejména bod 13-15 napadeného rozhodnutí krajského soudu).
7. Navzdory tomu stěžovatel ve své ústavní stížnosti znovu předkládá argumenty, které uváděl nejen ve zde napadeném řízení, ale již v předchozím řízení, které skončilo pravomocným rozhodnutím o úpravě styku. Navíc, stěžovatel poměrně zásadně dezinterpretuje mnohé závěry z napadených rozhodnutí. Není například pravdou, že by soudy při rozhodování vycházely z konfliktu, který stěžovatel nemohl ovlivnit, jelikož byl dán zpožděním vlakové dopravy. Obecné soudy naopak podrobně zkoumaly, že stěžovatel je při předávání dětí opožděn často a i z toho důvodu dospěly k tomu, že není vhodné vyhovět návrhu na předávání dětí "na půli cesty".
Není ani pravdou, že by obecné soudy postavily své rozhodnutí na řidičské nezkušenosti matky. Stěžovatel přehlíží skutečnost, že matka trpí degenerativní myopií obou očí a těžkou amblyopií pravého oka s doporučením nosit brýle se 17 dioptriemi vpravo a 15 dioptriemi vlevo, k čemuž dokonce krajský soud doplnil dokazování, aby zjistil aktuální zdravotní stav matky a její způsobilost řídit motorová vozidla. Stěžovatel k tomu pouze uvádí, že krajský soud "spekulativně poukazuje na zdravotní stav matky".
Ústavní soud však nevidí nic spekulativního na tom, že krajský soud na základě lékařských zprávu zkoumal, zda přetrvává zdravotní stav matky, který byl jedním z důvodů pro úpravu předávání nezletilých tímto způsobem. Ba naopak, tato skutečnost svědčí o poctivosti, se kterou obecné soudy věc zkoumaly. Krajský soud vzal v potaz například také, že "zvýšené náklady na cestování ke styku (...) matka otci kompenzuje tím, že po něm navzdory nárůstu odůvodněných potřeb nezletilých a postupující inflaci nepožaduje zvýšení výživného, stanoveného naposledy před téměř třemi lety, ačkoli otec nad rámec stanoveného výživného nepřispívá na potřeby nezletilých ničím".
8. Právě takové velmi podrobné úvahy obecných soudů ukazují, že skutkový stav zkoumaly dostatečně, stejně jako dostatečně zkoumaly, zda nedošlo ke změně poměrů ve smyslu § 909 občanského zákoníku. Ústavní soud znovu opakuje, že předmětem tohoto řízení je výhradně posouzení, zda došlo právě ke změně poměrů. Nedojde-li k tomu, není Ústavní soud oprávněn posuzovat ústavnost původních rozhodnutí. Dokonce, i kdyby původní pravomocné rozhodnutí bylo protiústavně disproporční, nemůže to být důvodem ke změně tohoto rozhodnutí, pokud zároveň nedojde ke změně poměrů (srov. nález sp. zn. III. ÚS 409/23 ).
9. Právě proto, že Ústavní soud nezkoumá ústavnost původních rozhodnutí, není přiléhavý ani odkaz stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 1279/21
. Navíc, skutkové okolnosti v citovaném nálezu byly jiné. Ústavní soud v něm dospěl k závěru, že důvodem pro přenesení povinnosti cestování autem na jednoho z rodičů nemůže být vlastnictví luxusního vozidla, které je k jízdám lépe způsobilé. Ve zde posuzovaném případě však kontext skutkových okolností není srovnatelný (obecné soudy zde hodnotily zdravotní způsobilost matky, flexibilitu pracovních poměrů rodičů, vztah otce k dětem, dodržování jeho povinností a dochvilnosti a také nejlepší zájem nezletilých).
10. Ústavní soud shrnuje, že ústavní stížnost stěžovatele odmítl mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu