Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti Petra Krejči, zast. Mgr. Michalem Davidem, advokátem sídlem K Dolům 1924/42, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23.5.2012, č.j. 20 Co 100/2010-163, a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 12.11.2009, č.j. 6 C 505/2009-39, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Mgr. Ivany Justové, zast. JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem, sídlem Macharova 376, Mělník, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 7:
1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. 2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Čl. 12:
1) Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. 2) Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce. Způsob provedení domovní prohlídky stanoví zákon.
3) Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy. Čl. 36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Krajský soud ve vyjádření připomenul, že stěžovatel ohledně vlastnictví domu a použitých peněz na jeho stavbu měnil v průběhu řízení svá tvrzení, před odvolacím soudem ho změnil zcela. Přitom bylo prokázáno, že žalobkyně je vlastnicí sporného domu, a to i na základě čestného prohlášení matky, které předložil sám stěžovatel. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel žil v původním domě rodičů, po povodni se odstěhoval k družce, za rodiči dojížděl a bydlení odvozoval od práva bydlení rodičů. Do domu se trvale nastěhoval až v době, kdy jeho otec již nežil, a matka byla v nemocnici.
Soud při rozhodování o bytové náhradě zohlednil skutečnost, že se stěžovatel o dům i rodiče staral, že v obci žil od narození, a že žalobkyně postavila dům za peníze, které získala od rodičů. Dále krajský soud připomenul, že vycházel z judikatury Ústavního soudu k možnosti uložit oprávněnému povinnost najít povinným náhradní byt a ze stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 6/2009. Po zvážení všeho, co uvádí stěžovatel ke svým poměrům a vztahu k rodičům a místu pobytu, dospěl k závěru, že z důvodu § 3 odst. 1 obč. zákoníku mu musí žalobkyně poskytnout bytovou náhradu.
Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti krajský soud neformuloval.
Za okresní soud zpracoval vyjádření jeho předseda, nikoliv předseda příslušného senátu. Konstatuje, že se nedomnívá, že by byla jakkoli porušena základní práva stěžovatele jím uváděná. V další části uvedl, že oba soudy vycházely z ryze formálního posouzení předběžné otázky, totiž vlastnictví vyklizované nemovitosti, nedostatečně se zabývaly námitkou nedostatku aktivní legitimace: Pokud by bylo prokázáno stěžovatelovo tvrzení, že vyklizovaný dům byl postaven z finančních prostředků získaných z pojištění původního domu, jehož vlastníkem byl stěžovatelův otec, a z finančních prostředků z pomoci po povodních, fakticky by obdarovaní z této pomoci měli být i vlastníky z tohoto pojištění a pomoci postavené a zkolaudované nemovitosti. Čestné prohlášení stěžovatelovy matky v tomto směru do věci jasno nevnáší. Ani okresní soud neuvedl návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Podle názoru vedlejší účastnice vyvracejí výsledky dokazování stěžovatelovo tvrzení o porušení jeho práva na ochranu soukromí, na nedotknutelnost obydlí, stejně jako tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces; naopak namítá, že stěžovatel neoprávnění zasahuje do jejího práva zaručeného v čl. 11 Listiny. Protože ústavní stížnost nepovažuje vedlejší účastnice za důvodnou, navrhla, aby ji Ústavní soud zamítl.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel možnost repliky využil, vytýkal v ní okresnímu soudu formalistické posouzení vlastnického práva vedlejší účastnice se zpochybněním její aktivní věcné legitimace vylučující podmínku řízení, a zpochybňoval podíl vedlejší účastnice na péči o rodiče.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 Listiny, jakož i tvrzeného porušení práva na ochranu soukromí a na nedotknutelnost obydlí, a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadeným rozsudkem okresního soudu a krajského soudu nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo (a proto nemohlo dojít ani k zásahu do práva na ochranu soukromí a na nedotknutelnost obydlí). Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy brání žalobě vedlejší účastnice na vyklizení nemovitosti, která je v jejím vlastnictví, tj. žalobě, která je žalobou reivindikační, prostředkem sloužícím k ochraně vlastnického práva. Z povahy této žaloby je zřejmé, že obrana žalovaného (uživatele cizí věci) může být úspěšná pouze v situaci, kdy žalovaný tvrdí a prokáže právní titul k jejímu užívání.
Přitom z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v otázce jeho oprávnění užívat nemovitost, či její část, vedlejší účastnice. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje a kvituje snahu obecných soudů o nalezení spravedlnosti se přibližujícího řešení (vazbou povinnosti vyklidit na zajištění náhradního ubytování); jiný nástroj k řešení nenalézá ani Ústavní soud. Snad alespoň svědomí vedlejší účastnice zůstane zatíženo důsledky jejího sobeckého, nesesterského jednání při získání majetku, který vytvořila generace rodičů.
Ústavní soud ještě upozorňuje na nesprávný právní názor stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, o zařazení aktivní věcné legitimace mezi procesní podmínky řízení, na které se vztahuje § 103 obč. soudního řádu; tzv. procesní subjektivitu (způsobilost být účastníkem řízení a procesní způsobilost) nelze směšovat či zaměňovat s tzv. věcnou legitimací představující hmotněprávní vztah účastníka k projednávané věci.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu