Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti MUDr. Milady Grimmové, zastoupené Mgr. Pavlem Francem, advokátem se sídlem Brno, Údolní 33, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2015 č. j. 39 C 80/2010-246 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2018 č. j. 70 Co 220/2016-357, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
Stěžovatelka, s odvoláním na porušení jejího práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek podle čl. 36, čl. 38 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně napadeným rozsudkem zřídil stěžovatelce jako vlastnici objektu rodinné rekreace právo cesty specifikované v rozsudku, a to za náhradu ve výši 115 287 Kč (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a přiznal České republice právo na náhradu nákladů řízení ve výši 6 581 Kč (výrok III).
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 4. 2017 č. j. 70 Co 220/2016-310 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že povolil nezbytnou cestu jako služebnost specifikovanou v rozsudku, a to za náhradu ve výši 40 000 Kč (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice náklady řízení ve výši 3 290,50 Kč (výrok II.), žalovaný je povinen zaplatit České republice náklady řízení ve výši 3 290,50 Kč (výrok III.) a mezi účastníky právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 2. 2018 č. j. 22 Cdo 5917/2017-348 v části směřující proti výroku I. odmítl. Nákladové výroky II., III. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba zohlednit všechny individuální okolnosti případu a je proto na odvolacím soudu, aby se znovu řádně zabýval touto otázkou, přičemž při zjišťování procesního úspěchu ve věci podle § 142 o.
s. ř. přihlédne k základní procesní zásadě ovládající náklady řízení, a to procesnímu úspěchu a všem podstatným okolnostem na straně stěžovatelky i žalovaného. Krajský soud poté opětovně rozhodoval o nákladech řízení a při posouzení procesního úspěchu uplatnil následující hlediska: rozsah služebnosti, výši náhrady, chování a procesní návrhy účastníků. V napadeném usnesení ze dne 17. 7. 2018 č. j. 70 Co 220/2016-357 rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů podle § 142 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 2 o.
s. ř. a žádnému účastníku nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III).
Dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice náklady řízení v částce 3 290,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a žalovaný je povinen zaplatit České republice náklady řízení v částce 3 290,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Stěžovatelka napadá posledně uvedené usnesení Krajského soudu v Brně a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2015 č. j. 39 C 80/2010-246. Podrobně rekapituluje celé předchozí řízení a polemizuje se závěrem odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
Tvrdí, že přestože byla ve věci úspěšná a služebnost průchodu a průjezdu byla na její návrh zřízena, nepřiznaly jí soudy právo na náhradu nákladů řízení a naopak jí uložily povinnost částečně nahradit náklady řízení státu. Stěžovatelka dále uvádí, že již podala ústavní stížnost, kterou brojila mimo jiné proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2015 č. j. 39 C 80/2010-246, který napadá i nyní. Zásah do vlastnického práva a práva na spravedlivý proces v něm spatřovala v rozsahu, v jakém Městský soud v Brně a později Krajský soud v Brně vymezily v její prospěch právo nezbytné cesty.
Tuto ústavní stížnost vede Ústavní soud pod sp. zn. II. ÚS 2007/18
. Podle stěžovatelky se vždy se jedná o jiný zásah způsobený jiným výrokem stejného rozsudku a tak není dána jednota věci a ústavní stížnost je třeba považovat za přípustnou. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pokud stěžovatelka svou ústavní stížnost zaměřila proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2015 č. j. 39 C 80/2010-246, tedy proti stejnému rozhodnutí jako svou předchozí ústavní stížnost, o níž je nadále vedeno řízení, je tím dána jedna z procesních překážek zahájení nového řízení, spočívající v litispendenci. Podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je návrh nepřípustný, jestliže Ústavní soud v téže věci již jedná. Na tom nic nemění skutečnost, že Krajský soud v Brně v mezidobí na základě usnesení Nejvyššího soudu vydal rozhodnutí, které stěžovatelka v nyní posuzované ústavní stížnosti napadá spolu s uvedeným rozsudkem městského soudu.
Ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2018 č. j. 70 Co 220/2016-357 Ústavní soud především připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení přísluší výhradně civilním soudům. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ,
III. ÚS 106/11 ,
III. ÚS 255/05 ,
a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
V projednávané věci jde navíc o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ,
,
IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04 ).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení velmi podrobně zabýval a své rozhodnutí řádně odůvodnil s tím, že do něj promítl i závěry dovolacího soudu vyjádřené v usnesení č. j. 22 Cdo 5917/2017-348, jímž byly nákladové výroky odvolacího soudu zrušeny.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu