Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Mazáka, zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 32/2023-373 ze dne 10. 10. 2023, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 69 Co 141/2022-339 ze dne 25. 8. 2022 a výrokům I., III., IV. a V. rozsudku Okresního soudu v Šumperku č. j. 210 C 14/2017-298 ze dne 10. 12. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejší účastníce řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastnice se proti stěžovateli u civilních soudů domáhala uložení povinnosti zaplatit celkem 135 879,75 Kč s příslušenstvím. Částka měla představovat bezdůvodné obohacení stěžovatele, který jako (spolu)vlastník budov stojících na pozemcích vedlejší účastnice užíval tyto zastavěné pozemky bez právního důvodu. Není sporné, že stěžovatel (vlastník objektu občanské vybavenosti a nebytové jednotky v bytovém domě) má za užívání pozemků platit náhradu, avšak spornou zůstala její výše a způsob jejího určení.
3. Okresní soud v Šumperku ("nalézací soud") uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici 127 102,75 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("odvolací soud") prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu v meritu potvrdil. Soudy dospěly k následujícím závěrům: Projednávaný případ je specifický, protože vlastník pozemků je odlišný od vlastníka budov na něm. Jelikož není jednoduše zjistitelné obvyklé nájemné, za které jsou srovnatelné pozemky pronajímány, bylo třeba je stanovit znaleckým posudkem.
V řízení byly provedeny tři znalecké posudky: 1) Ing. Bejšovce, který byl zadán soudem, 2) Ing. Čecha, který si pro svou potřebu zadal stěžovatel; a 3) Ing. arch. Křivánkové jako posudek revizní. Jak znalec Ing. Bejšovec, tak znalkyně Ing. arch. Křivánková dospěli k obdobným závěrům ohledně výše obvyklého nájemného. Oba znalci nejprve stanovili obvyklou cenu srovnatelných pozemků na trhu v daném místě a čase; z ceny pozemku pak dovodili obvyklé nájemné. Takový postup zvolili proto, že nemohli použít tradiční porovnávací metodu, neboť na trhu s nemovitostmi nebyl dostatek pozemků, které by byly pronajímány jako zastavěné.
Znalec Ing. Čech oproti tomu výši obvyklého nájemného stanovil porovnávací metodou se vzorkem smluv, které byly uzavřeny s vlastníky bytových jednotek v bytovém domě na pozemku vedlejší účastnice. Jde o totožný pozemek, kde má umístěny své nemovitosti stěžovatel; všechny smlouvy byly uzavřeny s vlastníky výlučně bytových jednotek. Stěžovatel však má na pozemcích vedlejší účastnice umístěny komerční objekty, konkrétně prodejnu a zázemí pro prodejnu. Podle soudů nelze srovnávat pouze vzorek smluv uzavřených s vlastníky bytových jednotek a podle nich stanovit obvyklé nájemné pro komerční prostory; je nutné rozlišovat komerční užívání a užívání za účelem bydlení.
Nelze proto vzít v úvahu částku 91 Kč/m2, kterou znalec Ing. Čech ve svém posudku zjistil pouze z kupních smluv uzavřených k předmětným pozemkům mezi vedlejší účastnicí a majiteli bytových jednotek. Soudy z těchto důvodů výši obvyklého nájemného, tj. výši bezdůvodného obohacení stěžovatele, určily především na základě revizního posudku, který byl aktuálnější. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
4. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Zaprvé, stěžovatel namítá, že soudy vadně hodnotily znalecké posudky Ing. Bejšovce a Ing. arch. Křivánkové; neodstranily rozpory mezi závěry všech znalců a nevysvětlily, proč dva znalci zvolili jiné metody určení výše obvyklého nájemného než metodu porovnávací (kterou použil Ing. Čech). Soudy nevyjasnily tyto rozpory revizním posudkem, protože ten revidoval jen první znalecký posudek a k posudku předloženému stěžovatelem se pouze vyjadřoval. Revizní znalkyně podle stěžovatele nesplnila znalecké zadání ohledně otázky zohlednění zastavěnosti pozemků stavbou; dále pominula listinné důkazy předložené stěžovatelem (smlouvy uzavřené mezi vedlejší účastnicí a třetími osobami).
5. Zadruhé, soudy podle stěžovatele protiústavně opomenuly několik důkazů. Stěžovatel navrhoval, aby soud znalcem ustanovil vědecký ústav z důvodu jeho výhrad vůči osobám znalců (vznášeným i v jiných souvisejících řízeních); soudy tak v rozporu s § 127 odst. 3 občanského soudního řádu neučinily. Za opominuté důkazy lze dále považovat smlouvy nebo údaje z katastru nemovitostí předložené stěžovatelem, které soudy formálně provedly, avšak v rámci hodnocení s nimi již nepracovaly. Soudy pouze převzaly závěry dvou znalců.
6. Zatřetí, stěžovatel namítá, že soudy porušily rovnost účastníků řízení, protože vyhověly návrhu vedlejší účastnice na ustanovení znalce, avšak odmítly ustanovit znalce, kterého navrhoval stěžovatel. Přestože si zástupci České republiky byli již před rokem 2011 vědomi toho, že opuštění superficiální zásady za období tzv. socialistického práva bylo chybné, v případě stěžovatele vedlejší účastnice neučinila dlouhé roky nic. Stěžovatel hradil vedlejší účastnici odpovídající částku, kterou si nechal znalecky stanovit; vedlejší účastnice však náhradu považovala za nedostatečnou a opakovaně stěžovatele žalovala. Soudy za této situace měly minimalizovat možnost zdání, že vedlejší účastnici upřednostňují na úkor stěžovatele.
7. Začtvrté, soudy porušily vlastnické právo stěžovatele, protože na základě vadných skutkových zjištění stanovily výši bezdůvodného obohacení na částku, která převyšuje 100 % toho, co stěžovatel dobrovolně hradil na základě posudku Ing. Čecha. Náhrada byla nedůvodně vyšší než u ostatních vlastníků jednotek v budově. Není možné určovat bezdůvodné obohacení za užívání zastavěného pozemku rozdílným způsobem jen z důvodu odlišného využití jednotek.
8. Zapáté, napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a dovolání stěžovatele mělo být posouzeno meritorně. Projednávaná věc je odlišná od jiného případu stěžovatele, na který Nejvyšší soud odkazoval, protože nyní stěžovatel předložil další důkazy; argumentace k § 13 občanského zákoníku je nepřiléhavá.
9. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
11. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti znovu rozporuje způsob určení výše náhrady za užívání pozemků vedlejší účastnice. Zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů je však primárně v kompetenci obecných soudů. Podle Ústavního soudu přitom v případě stěžovatele extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením obecných soudů nenastal. Obecné soudy provedené znalecké posudky řádně hodnotily a vysvětlily, proč závěry revizního posudku ohledně způsobu určení výše náhrady považují za přesvědčivé (jak vyplývá ze shrnutí napadeného rozhodnutí v bodě 3). Soudy zároveň stěžovateli srozumitelně vysvětlily, výši nájemného nelze určit pouze na základě smluv uzavřených vedlejší účastnicí s třetími stranami, neboť objekty vlastněné stěžovatelem byly na pozemku využívány ke komerčním účelům (viz bod 7 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu