Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. T., zastoupeného Ludvíkem Röschem, advokátem, sídlem Malá 43/6, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1620/2021-185 ze dne 14. 10. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 75/2020-155 ze dne 3. 3. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 5, čl. 10 odst. 1 a 2, jakož i čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení pro přečin nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1 trestního zákoníku. V průběhu přípravného řízení byl k osobě stěžovatele vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z jehož závěrů vyplynulo, že stěžovatel trpí paranoidní schizofrenií. V důsledku této nemoci nebyl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání a nebyl schopen své jednání ovládat. Znalkyně doporučila zahájit řízení o omezení svéprávnosti.
Usnesením Okresního soudu v Příbrami č. j. 15 Nc 4307/2018-18 ze dne 29. 3. 2019 bylo toto řízení zahájeno, stěžovateli byl opatrovníkem pro řízení ustanoven jeho nynější právní zástupce a nezletilým dětem stěžovatele byl jmenován kolizní opatrovník, a to příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí. Okresní soud v Příbrami současně vyslovil svou místní nepříslušnost a spis postoupil Okresnímu soudu Plzeň-jih. Ten posléze rozsudkem č. j. 3 Nc 1028/2019-108 ze dne 8. 1. 2020 stěžovatele omezil ve svéprávnosti na dobu tří let od právní moci rozsudku tak, že není schopen samostatně rozhodovat o své léčbě a výkonu rodičovské odpovědnosti.
Opatrovnicí stěžovatele soud jmenoval jeho matku, paní M. T., jíž byla uložena povinnost zastupovat stěžovatele ve všech těch záležitostech, ve kterých nemůže jednat samostatně.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem změnil rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé tak, že stěžovatele ve shodě s nalézacím soudem omezil ve svéprávnosti v otázkách vlastní léčby i výkonu rodičovské odpovědnosti, ovšem s tím, že stěžovateli zůstává zachováno právo stýkat se s nezletilou dcerou. Opatrovnicí stěžovatele krajský soud jmenoval jeho matku, jež je oprávněna a současně i povinna zastupovat stěžovatele toliko při rozhodování o léčbě. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že z aktuální zprávy Psychiatrické nemocnice v Dobřanech, jež byla odvolacímu soudu předložena, vyplynulo zcela zásadní zlepšení jeho zdravotního stavu. V souvislosti s tím došlo k přeměně výkonu ochranného léčení z jeho dosavadní ústavní formy na formu ambulantní. Stěžovatel namítl, že krajský soud nevyhověl řadě návrhů na doplnění dokazování, jimiž měl být prokázán jednak výrazný posun v jeho zdravotním stavu, jednak nahrazeny poznatky vyplynuvší z předchozího znaleckého posudku, na jehož základě došlo k omezení svéprávnosti ze strany nalézacího soudu.
Krajský soud ve svém rozhodování vycházel z neaktuálního znaleckého posudku. Stěžovatel rovněž namítl, že Nejvyšší soud se ve svém usnesení omezil na konstatování, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Dovolací přezkum pokládá stěžovatel za nepřiměřeně zužující a nesprávný. Tuto argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek nezjistil. Pokud jde o napadené rozhodnutí dovolacího soudu, sluší se poznamenat, že dovolání je coby mimořádný opravný prostředek vybudováno na přezkumu právního posouzení věci. Rozhodování o omezení svéprávnosti je primárně otázkou hodnocení skutkových okolností v každém jednotlivém případě, jejichž revizi dovolání otevřeno v zásadě není. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení nezpronevěřil své ustálené judikatuře, dle níž při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti člověka je vždy třeba důsledně dbát toho, aby jeho práva nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků.
Dovolací soud vyložil, v čem konkrétně krajský soud tuto zásadu naplnil. Poukázal na to, že úspěšnost léčby duševního onemocnění stěžovatele v podobě paranoidní schizofrenie je u něj bezpochyby podmíněna dodržováním léčebného režimu a užíváním předepsaného léčiva, bez čehož by mohlo dojít k opětovnému zhoršení jeho zdravotního stavu. Nejvyšší soud uzavřel, že jelikož otázka rozhodování o léčbě stěžovatele je pro osud dalšího vývoje jeho zdravotního stavu klíčovou, krajský soud postupoval správně, pakliže v intencích naznačených zásad omezil svéprávnost stěžovatele právě v této konkrétní oblasti.
Takové odůvodnění Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za racionální a srozumitelné, prosté ústavně zapovězené libovůle.
Ústavní soud nepřisvědčuje stěžovateli ani stran jeho výhrad směřujících proti rozhodnutí odvolacího soudu. Zde je třeba zdůraznit, že omezení svéprávnosti stěžovatele rozporovaným rozsudkem odvolacího soudu je velmi úzké. Fakticky se omezuje už jen na otázku rozhodování o jeho léčbě. Obdobné omezení v oblasti rodičovské odpovědnosti ztratilo na významu, neboť v průběhu dovolacího řízení dcera stěžovatele dosáhla zletilosti. Zamýšlel-li by stěžovatel založit další rodinu, může podat návrh na změnu rozhodnutí s odkazem na ustanovení § 868 odst. 2 občanského zákoníku, dle něhož soud může navzdory omezení svéprávnosti rozhodnout, že se rodiči vzhledem k jeho osobě zachovává výkon povinnosti a práva péče o dítě a osobního styku s dítětem.
Stěžovatel pak v ústavní stížnosti netvrdí podstatné důvody, pro něž by měl mít možnost sám rozhodovat o zbývající oblasti života, v níž byla jeho svéprávnost omezena, a sice o svém léčení (či neléčení) ve vztahu k paranoidní schizofrenii, která i podle v té době čerstvé zprávy Psychiatrické nemocnice v Dobřanech u stěžovatele nevymizela a ten jí nadále trpí, byť se jeho stav zlepšil.
Krajský soud nepochybil, nevyslyšel-li návrhy stěžovatele (resp. procesního opatrovníka) na doplnění dokazování. Totiž ani zpráva uvedeného zdravotnického zařízení nevyzněla v tom směru, že další léčba již není nutná, popřípadě že by rozhodnutí o případném ukončení léčby mohlo být bez dalšího svěřeno stěžovateli. Naopak ze zprávy se podává, že psychické onemocnění stěžovatele je dlouhodobého rázu a k jeho udržení v současných mezích je zapotřebí setrvat na dosavadní medikaci. Potud by navrhované doplnění dokazování k této problematice (tj. ohledně svobodného rozhodnutí se v otázce léčby bez ohledu na odborné posouzení) nic nového nepřineslo, přinejmenším stěžovatel nic takového netvrdí.
Vyjádření zmíněného ústavu, že stěžovatel již získal náhled na svoji nemoc a nutnost ji léčit, bylo rozhodné pro posouzení otázky, zda v léčbě lze pokračovat ambulantní formou, namísto do té doby realizované formy ústavní. Nikoli však pro rozhodnutí v otázce svobodné volby stěžovatele, zahrnující v sobě též možnost tuto léčbu ukončit, což rozhodování o svéprávnosti posouvá do jiné roviny. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu