Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. D., J. D., J. K., a M. L., (právních nástupců původního stěžovatele J. D., všech zastoupených advokátem JUDr. J. A. proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 1. 1998, sp. zn. 7 C 144/97, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 19 Co 257/98, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že mezi navrhovateli a B. Š. byla dne 25. 7. 1994 uzavřena řádná kupní smlouva o prodeji předmětného pozemku. Odpůrce prý tento pozemek nenabyl do vlastnictví ani na základě kupní smlouvy, uzavřené prý v roce 1945 s panem F., ani vydržením. Podle ustanovení § 134 odst. 1 občanského zákoníku se totiž oprávněný držitel stává vlastníkem nemovitosti, má-li ji v nepřetržité držbě po dobu 10 let. Podmínkami vydržení jsou tedy oprávněná držba (zejména dobrá víra držitele, že věc vlastní) a uplynutí stanoveného času.
V daném případě však údajně právní předchůdce stěžovatelů nepředložil jediný důkaz o tom, že v minulosti předmětnou nemovitost zakoupil. Je tedy sice pravdou, že předmětný pozemek užíval a držel více než 10 let, nicméně nejednalo se o držbu oprávněnou. Protinávrh na určení neplatnosti uvedené kupní smlouvy soud zamítl, protože B. Š. - jakožto jedna ze stran kupní smlouvy - nebyla účastnicí řízení o vyklizení nemovitosti. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem připustil zpětvzetí návrhu odpůrce a v této části rozsudek soudu I.
stupně zrušil a zastavil řízení; v ostatním tento rozsudek potvrdil.
Své rozhodnutí odůvodnil krajský soud především tím, že tvrzení o vydržení předmětného pozemku odpůrce nijak nedoložil a pouze uváděl, že mezi ním a tehdejším vlastníkem F. byla uzavřena kupní smlouva, a to buď písemně nebo ústně. Odvolací soud se otázkou případného vydržení zabýval i z hlediska tehdy platných právních předpisů, tzn. občanských zákoníků z roku 1811 a č. 141/1950 Sb. V případě obou citovaných zákonů však bylo nutno opírat vydržení o dobrou víru, kterou bylo zapotřebí prokázat, nikoliv pouze tvrdit. Odpůrce však příslušnou kupní smlouvu nepředložil a ani nijak neprokázal, že skutečně byla uzavřena. Navíc v roce 1960 byl prý vyvlastněn veškerý jeho majetek - avšak nikoliv předmětná nemovitost - a následně v restituci mu nebyla vrácena, "neboť odpůrci bylo vráceno pouze to, co skutečně vlastnil do roku 1960 a co mu také tehdy bylo vyvlastněno".
Proto J. D. navrhl, aby byly oba napadené rozsudky obecných soudů jako protiústavní zrušeny.
S ohledem na podstatu těchto námitek Ústavní soud opětovně připomíná, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel.
Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99 , Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.
17, str. 235).
Ústavní soud, vycházeje ze svého výše nastíněného postavení a funkce, v souzené věci shledal, že podstata námitek stěžovatelů brojí toliko proti aplikaci tzv. jednoduchého práva a zjevně nedosahuje ústavně právní intenzity, nutné pro případný kasační zásah Ústavního soudu. Jak totiž vyplývá již z výše uvedené reprodukční části tohoto usnesení (sub I.,III.), obecné soudy provedly řádné dokazování a na jeho základě dospěly k právnímu závěru, že právní předchůdce stěžovatelů J. D. předmětný pozemek nevydržel, neboť zákonná podmínka jeho dobré víry nebyla prokázána; v tomto směru důkazní břemeno neunesl.
Stěžovatelé se navíc dopouštějí omylu, když tvrdí, že se obecné soudy vůbec nezabývaly případnou aplikací ustanovení § 130 odst. 1 občanského zákoníku, jelikož s aplikací tohoto ustanovení se vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku již Okresní soud v Prostějově. Námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou tedy v podstatě identické s námitkami uplatněnými již v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy řádně zabývaly a Ústavní soud neshledal důvod - respektuje své ústavní vymezení (viz výše) - jejich skutkové a právní závěry z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.
K tvrzeným porušením základních práv stěžovatelů Ústavní soud uvádí, že čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR nelze vůbec považovat za subjektivní veřejná práva stěžovatelů, která by mohla být napadenými soudními rozhodnutími porušena. Již s ohledem na jejich systematické začlenění a na jejich obsah je totiž zřejmé, že se v podstatě jedná o organizační principy a vymezení funkce obecných soudů a nikoliv o základní práva. V případě dalších namítaných porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod se sice o subjektivní veřejná základní práva jedná (konkrétně o vlastnické právo a právo na spravedlivý proces), leč Ústavní soud - s ohledem na výše uvedené důvody - dovozuje, že stěžovatelé ve skutečnosti brojí toliko proti neúspěchu v řízení před obecnými soudy při aplikaci jednoduchého práva a že jejich citovaná základní práva napadenými rozsudky zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 22. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu