Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. N., zastoupenou vlastní osobou jako advokátkou, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021 č. j. 20 Cdo 2451/2021-125; za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Má za to, že obecný soud svým postupem porušil její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka je matkou nezletilého syna. V jiném soudním řízení získala exekuční titul, dle kterého jí měl otec syna zaplatit 60 tisíc Kč na dlužném výživném, dalších 60 tisíc Kč měl otec složit na jím zřízený bankovní účet vedený na jméno syna. Po splnění obou povinností Obvodní soud pro Prahu 1 na návrh otce exekuci zastavil. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí odvolala, neboť ke zmíněnému účtu (syna) nezískala od otce dispoziční právo.
Městský soud v Praze prvostupňové usnesení o zastavení exekuce potvrdil. Dovodil, že exekuční titul neuložil otci zřídit stěžovatelce přístup k účtu a takovou povinnost nelze stanovit výkladem. V poučení odvolací soud umožnil své usnesení napadnout dovoláním. Nejvyšší soud nicméně dovolání stěžovatelky odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. na základě toho, že dle ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních není dovolání přípustné v řízení o výkon rozhodnutí ve věci výživného pro nezletilé dítě.
Nesprávné poučení odvolacího soudu přitom samo o sobě nemůže přípustnost dovolání založit.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelka poukazuje na rozdílnost rozhodování Nejvyššího soudu v otázce přípustnosti dovolání ve věcech týkajících se exekuce výživného. Zatímco mnohokrát byla podobná dovolání skutečně odmítnuta jako nepřípustná, v jednom případě Nejvyšší soud takovému dovolání vyhověl, jiné takové dovolání odmítl z důvodu chybějících náležitostí, čímž jej měl za přípustné. Stěžovatelka si uvědomuje existenci judikatury Ústavního soudu, která odmítá pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím Nejvyššího soudu označujícím dovolání v otázce exekuce výživného za nepřípustná, a to i když odvolací soudy v poučení dovolání připustily. Na rozdíl od těchto případů ale stěžovatelka dle svých slov nenapadá (pouze) rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání přes opačně znějící poučení. Brojí totiž především právě proti tvrzenému rozdílnému přístupu dovolacího soudu ve shodných věcech, naplňujícím prvky svévole a porušujícím zásady materiálního právního státu.
5. Jelikož ústavní stížnost byla podána výhradně proti usnesení Nejvyššího soudu, není pochyb o tom, že byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou. Stěžovatelka je advokátkou, proto nemusí být ve vlastní věci zastoupena (srov. stanovisko ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st 42/15). K projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud nicméně připomíná, že jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení či zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
7. Ústavní soud nemá žádné pochybnosti ohledně správnosti posouzení otázky přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu nebylo přípustné podle § 30 ve spojení s § 511 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních. V tomto ohledu je dikce uvedených ustanovení jednoznačná. Nic na tom nemění ani skutečnost, že odvolací soud nesprávně poučil účastníky o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení není s to založit přípustnost určitého procesního prostředku. Jak stěžovatelka sama přiznává, judikatura zdejšího soudu k dané otázce je dlouhodobě ustálená (kromě jí citovaných např. též usnesení ze dne 26. 7. 2018 sp. zn. II. ÚS 2057/18 ).
8. Na uvedeném nic nemění ani námitka stěžovatelky proti údajně rozporuplné judikatuře Nejvyššího soudu k předestřené otázce. Ústavní soud nevidí důvod přezkoumávat rozhodnutí dovolacího soudu v jiném řízení a posuzovat, zda se jednalo o judikatorní exces či jestli nějaká zvláštní charakteristika věci či řešené právní otázky založila přípustnost dovolání. Zásadní v tomto směru je, že v napadením usnesení Nejvyšší soud rozhodl v souladu se zákonným rámcem i svou konstantní judikaturou akceptovanou též Ústavním soudem.
9. S ohledem na uvedené Ústavní soud uzavírá, že nemá proti závěrům Nejvyššího soudu ústavněprávních výhrad a ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu