Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti Treinvest, s. r. o., sídlem Krupská 33/20, Teplice, zastoupené JUDr. Ing. Markem Andráškem, LL.M., advokátem, sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. října 2021 č. j. 5 As 281/2020-40 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2020 č. j. 11 A 39/2020-53, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dne 23. 1. 2018 podala stěžovatelka žádost o zrušení prohlášení blíže specifikované stavby za kulturní památku s tím, že ji plánuje využívat způsobem, který jí současný status stavby, která je v havarijním stavu, neumožňuje. Ministerstvo kultury rozhodnutím č. j. MK 47032/2019 OPP ze dne 8. 7. 2019 žádost zamítlo. Stěžovatelka následně podala rozklad, kterému ministr kultury doc. Mgr. Antonín Staněk, Ph.D. rozhodnutím č. j. MK 54650/2019-OLP ze dne 31. 7. 2019 (dále také "přezkoumávané rozhodnutí") vyhověl a rozhodnutí ministerstva změnil tak, že se prohlášení objektu za kulturní památku ruší.
3. Ministr kultury PhDr. Lubomír Zaorálek zahájil rozhodnutím MK 61756/2019 OLP ze dne 16. 9. 2019 z moci úřední přezkumné řízení, neboť měl za to, že jeho předchůdce rozhodl v rozporu s právními předpisy. Toto rozhodnutí dne 20. 9. 2019 na základě jeho doručení stěžovatelce pozastavilo vykonatelnost a jiné právní účinky přezkoumávaného rozhodnutí. Rozhodnutím č. j. MK 84537/2019-OLPT ze dne 17. 12. 2019 ministr kultury přezkoumávané rozhodnutí ministra kultury změnil s tím, že podaný rozklad zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. I proti tomuto rozhodnutí ministra kultury ze dne 17. 12. 2019 si stěžovatelka podala rozklad, který ministr kultury rozhodnutím č. j. MK 13611/2020 OLP zamítl a své předchozí rozhodnutí potvrdil.
4. Proti posledně uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Ústavní stížností napadeným rozsudkem pak Nejvyšší správní soud zamítl i stěžovatelčinu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud konstatoval, že předmětem přezkumného řízení mohou být i rozhodnutí ministra o rozkladu, přičemž v souladu s § 178 odst. 2 správního řádu se za nadřízeného ministra kultury považuje sám ministr kultury.
5. Jak dále Nejvyšší správní soud poznamenal, přezkumné řízení bylo zahájeno, neboť ministr kultury měl pochybnosti o tom, že ve věci byly dány mimořádně závažné důvody ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o památkové péči, pro které lze prohlášení stavby za kulturní památku zrušit. Šlo tedy o výklad neurčitého právního pojmu, nikoli o přezkum věcné správnosti, resp. správního uvážení, které je ministru kultury dle § 8 odst. 1 zákona o památkové péči svěřeno pro případ, že mimořádně závažné důvody jsou opravdu dány.
6. Podle Nejvyššího správního soudu pak závěr ministra kultury v žalobou napadeném rozhodnutí, že zde mimořádně závažné důvody dány nebyly, plně odpovídá judikatuře i aplikační praxi. Stěžovatelka se totiž zrušení prohlášení stavby za kulturní památku domáhala v zásadě jen z toho důvodu, že havarijní stav objektu neumožňoval jeho využití k plánovanému provozu. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl, že objekt stále stojí, jeho hmotná podstata je zachována a skutečnost, že je ve špatném stavebně-technickém stavu, neznamená, že by neměl být nadále předmětem památkové ochrany. Kdyby tomu tak mělo být, dle Nejvyššího správního soudu by to znamenalo, že se již žádná zchátralá stavba jako kulturní památka neopraví.
7. Nejvyšší správní soud se konečně zabýval i ochranou práv stěžovatelky nabytých v dobré víře. Jak Nejvyšší správní soud poznamenal, ministr kultury vyšel z toho, že stěžovatelka nedoložila žádná konkrétní práva, která na základě přezkoumávaného rozhodnutí v dobré víře nabyla. Ačkoli se přitom postavení vlastníka nemovitosti logicky liší v závislosti na tom, zda je nemovitost kulturní památkou, nebo nikoli, přezkoumávaným rozhodnutím došlo v zásadě pouze k odpadnutí povinností s kulturní povinností spjatých. Stěžovatelka tedy měla určité povinnosti spjaté s tím, že její nemovitost je kulturní památkou, tyto povinnosti posléze odpadly v důsledku přezkoumávaného rozhodnutí a poté jí v návaznosti na přezkumné rozhodnutí ministra kultury opět vznikly. Stěžovatelka žádná konkrétní nově nabytá práva neuvedla, navíc doba, po kterou své povinnosti vlastníka kulturní památky neměla, byla velmi krátká.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud pominul její námitku, že v souladu s odbornou literaturou správní orgány nejsou nadány pravomocí podat podnět k zahájení přezkumného řízení proti svému vlastnímu rozhodnutí, neboť jim k danému úkonu v rámci správního řádu chybí výslovné zákonné zmocnění. Uvedl-li k tomu Nejvyšší správní soud, že se tento argument nevztahuje na specifický případ, kdy vedoucí ústředního správního orgánu přezkoumává vlastní rozhodnutí, tak k tomu stěžovatelka uvádí, že dovolávaná zápověď správnímu orgánu je obecný princip, který je vztažitelný i na případ rozhodování vedoucího ústředního správního orgánu přezkoumávajícího vlastní rozhodnutí.
9. Správní soudy dále údajně narušily legitimní očekávání stěžovatelky a její rovnost před zákonem aprobací extenzivního přezkumu pravomocného rozhodnutí správního orgánu. Jak stěžovatelka uvádí, Nejvyšší správní soud opomenul svou vlastní rozhodovací praxi, jestliže formalisticky uzavřel, že zrušení statutu kulturní památky samo osobě nezaložilo stěžovatelce žádná nová práva, do kterých by bylo zahájením přezkumného řízení zasaženo. Do práv stěžovatelky totiž zachováním památkové ochrany nemovité věci v jejím vlastnictví bylo údajně zasaženo markantně, neboť památková ochrana klade vlastníku zásadní překážky v užívání věci.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže nezpochybnila závěr správních soudů, že přezkoumávané rozhodnutí ministra kultury ze dne 31. 7. 2019 bylo v rozporu s právními předpisy. Podstatou jejích námitek je, že ministr kultury nemůže zahájit přezkumné řízení ve věci vlastního rozhodnutí a že takovým postupem zasáhl do práv stěžovatelky nabytých v dobré víře. Ústavní soud přitom nesouhlasí se stěžovatelkou v tom, že by se soudy těmito námitkami řádně nezabývaly či že by je dokonce opomenuly. Naopak, odůvodnění napadených rozhodnutí je podrobné a precizní.
13. Jde-li o námitku pravomoci ministra kultury, tak Nevyšší správní soud se nespokojil - jak tvrdí stěžovatelka - s tím, že její argumentace nereaguje na nyní řešený případ, který je svou povahou specifický. Nejvyšší správní soud totiž zároveň detailně vysvětlil, proč ministr kultury zákonem danou pravomoc k zahájení přezkumného řízení ve věci vlastního rozhodnutí (resp. rozhodnutí svého předchůdce) má (viz zejména bod 22 napadeného rozsudku). Zahájí-li dle § 95 odst. 1 správního řádu přezkumné řízení "nadřízený správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal", přičemž dle § 178 odst. 2 správního řádu "[n]adřízeným správním orgánem ministra nebo vedoucího jiného ústředního správního úřadu se rozumí vedoucí příslušného ústředního správního úřadu", tak při absenci ustanovení, které by pravomoc ministra přezkoumávat v přezkumném řízení vlastní rozhodnutí vylučovalo, není pochyb o tom, že ministr takovou pravomoc má.
14. Pokud se týče ochrany práv nabytých v dobré víře, tak jde nepochybně o významnou hodnotu, ostatně na ni výslovně pamatuje § 94 odst. 4 správního řádu, podle něhož jestliže "po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde k závěru, že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zrušením nebo změnou vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví", jakož i § 94 odst. 5 správního řádu, dle kterého je při rozhodování v přezkumném řízení správní orgán "povinen šetřit práva nabytá v dobré víře".
15. Stěžovatelka sice zdůrazňuje zásadní význam, který prohlášení stavby za kulturní památku má, to ovšem žádný ze soudů v zásadě nezpochybnil. Podstatou napadených rozhodnutí nebylo, že by napadené rozhodnutí, resp. prohlášení stavby za kulturní památku obecně nezasahovalo do práv, nýbrž že napadené rozhodnutí nezasahovalo do práv nabytých v dobré víře v zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí, neboť stěžovatelka žádná práva, která by v dobré víře v důsledku tohoto rozhodnutí nabyla, ani neuvedla.
Zásahy do práv, které stěžovatelka zmiňuje, jsou čistě důsledkem toho, že je stavba kulturní památkou (je za takovou prohlášena) a to bez ohledu na to, že po určitou dobu (ani ne dvou měsíců) kulturní památkou nebyla. Stěžovatelka ani v ústavní stížnosti neuvádí nic, co by mohlo poměřování ochrany její dobré víry a společenského zájmu na dodržování právních předpisů a na ochraně kulturního dědictví České republiky, zásadním způsobem ovlivnit, a to tím spíše, pokud tato dobrá víra trvala tak krátkou dobu.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu