Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti 3 veteráni s. r. o., IČ: 26770351, sídlem Tobrucká 705/9, Praha 6, zastoupené Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. prosince 2024 č. j. 5 As 211/2024-32, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Úřadu městské části Praha 1, sídlem Vodičkova 18, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Stěžovatelka byla vedlejším účastníkem uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, za což jí byla příkazem uložena pokuta ve výši 2 500 Kč. Proti příkazu podal dne 18. 1. 2023 (poslední den lhůty pro včasné podání odporu) prostřednictvím své datové schránky odpor pan Aleš Musil, který ovšem (jak vedlejší účastník zjistil z obchodního rejstříku) nedisponoval oprávněním jednat jménem stěžovatelky. Byl proto vyzván k doložení oprávnění jednat za stěžovatelku. Na výzvu nebylo nijak reagováno. Vedlejší účastník podání zaslané prostřednictvím datové schránky pana Musila tedy považoval za odpor podaný osobou k tomu neoprávněnou. Dne 20. 1. 2023 obdržel vedlejší účastník totožné podání (odpor) podané z datové schránky stěžovatelky. Toto podání vedlejší účastník vyhodnotil jako podání, které nebylo učiněno v zákonné lhůtě, a tudíž jako odpor opožděný. Stěžovatelka se následně u Magistrátu hlavního města Prahy a posléze žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bránila proti nečinnosti vedlejšího účastníka. Městský soud žalobu podle § 81 odst. 3 soudního řádu správního zamítl. Podání stěžovatelky učiněné až po zákonné lhůtě k podání odporu dle městského soudu nebylo možné považovat za doplnění podání pana Musila. Odpor stěžovatelky byl zcela samostatný a opožděný.
3. Stěžovatelka se následně obrátila na Nejvyšší správní soud, který její kasační stížnost napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud se shodl s vedlejším účastníkem v tom, že za chybějící náležitost podání pana Musila nelze považovat podpis stěžovatelky, ale doložení oprávnění jednat stěžovatelčiným jménem. Na podání pana Musila je dle Nejvyššího správního soudu potřeba nahlížet jako na podání přičitatelné právě panu Musilovi. Nejvyšší správní soud odkázal na svou předchozí judikaturu, ve které se obdobnými případy zabýval, a věc odlišil od občanskoprávního řízení, když konstatoval, že na věc nedopadají závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017 sp. zn. Plsn 1/2015. Dle Nejvyššího správního soudu na rozdíl od úpravy regulující občanskoprávní řízení totiž správní řád nestanoví, že se nepřihlíží k podání, které bylo učiněno z cizí datové schránky, a které tak nedisponuje příslušným podpisem. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ve správním řízení lze podání učiněné z cizí datové schránky přičíst osobě, pro niž byla datová schránka zřízena. Tuto osobu je pak na místě vyzvat k doložení oprávnění jednat za osobu, jejímž jménem měl být daný úkon učiněn. Je tedy zjevné, že podání učiněné z datové schránky pana Musila bylo přičitatelné právě jemu. Vedlejší účastník postupoval zcela správně, když žádný z podaných odporů nepovažoval za bezvadný. Kromě toho Nejvyšší správní soud reflektoval také to, že stěžovatelka až do podání žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti vedlejšího účastníka žádným způsobem nedala najevo, že má zájem na tom, aby na odpor podaný panem Musilem bylo nahlíženo jako na odpor, jehož jediným nedostatkem byl její chybějící podpis.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší správní soud předloženou otázku ve své dosavadní judikatuře posuzoval odlišně, neboť v usnesení ze dne 26. 11. 2024 č. j. 1 As 251/2024-36, judikoval, že je-li z cizí datové schránky podání učiněné v zákonné lhůtě potvrzeno účastníkem řízení, přičte se účastníku řízení. V nynější věci tedy nemohl rozhodnout jinak bez aktivace rozšířeného senátu. Stěžovatelka také opětovně upozornila na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Plsn 1/2015, ze kterého dovodila, že podání, které učinila, by bylo v civilním řízení zcela bezvadné, proto není důvodu, aby ve správním řízení takové podání nevyvolávalo zamýšlené právní účinky. Takový přístup vede k rozpornosti právního řádu v téže otázce.
5. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu. Tento odkázal na svou předchozí judikaturu týkající se obdobných situací a konstatoval, že postup vedlejšího účastníka odpovídá dříve přijatým judikatorním závěrům. Pokud jde o usnesení, na které odkazovala stěžovatelka, Nejvyšší správní soud uvedl, že se týká odlišné skutkové situace a Nejvyšší správní soud v něm rozhodl o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost, což je rozhodnutí, které představuje zjednodušený meritorní přezkum a má jen minimální precedenční závaznost. Usnesení, na které odkazuje stěžovatelka, i nyní napadené rozhodnutí Nejvyšší správní soud shodně opřel o rozsudky č. j. 6 As 22/2018-30 a č. j. 6 As 20/2024-27. Rozpor v judikatuře tak dán nebyl. Odlišné závěry v usnesení zmíněném stěžovatelkou jsou dány skutkovými odlišnostmi tehdy posuzovaného případu. Nejvyšší správní soud rovněž zdůraznil, že stěžovatelce v průběhu správního řízení nic nebránilo, aby se pokusila procesní situaci objasnit a zdůvodnit, proč by měl být jí podaný odpor doplněním podání Aleše Musila. Stěžovatelka v tomto směru žádnou snahu neprojevila. Nelze pominout ani fakt, že mezi podáním obou odporů a žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti uplynula poměrně dlouhá doba (téměř 1 rok). I tato skutečnost naznačuje účelovost jednání stěžovatelky. K odkazu stěžovatelky na stanovisko Nejvyššího soudu Nejvyšší správní soud uvedl, že na toto stanovisko v napadeném rozhodnutí reagoval, přičemž zaujal stejný postoj, jako v již zmíněných rozsudcích č. j. 6 As 22/2018-30 a č. j. 6 As 20/2024-27.
6. Vyjádření účastníka bylo zasláno stěžovatelce k vyjádření, avšak ta se k němu ve stanovené lhůtě nijak nevyjádřila.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Stěžovatelka tvrdí, že její základní práva byla porušena, neboť se věcí nezabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, ačkoli tomu tak být mělo, neboť se Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím odklonil od své předchozí judikatury. S tím se Ústavní soud neztotožnil.
9. Z judikatury Nejvyššího správního soudu jednoznačně plyne, že zákonná fikce podpisu, který musí obsahovat každé podání ve smyslu § 37 odst. 2 správního řádu, platí pouze pro podání činěné majitelem datové schránky, nikoliv však pro případ, je-li prostřednictvím datové schránky zasláno podání osoby odlišné od majitele datové schránky. Nastane-li druhý zmíněný případ, musí být takové podání elektronicky podepsáno, resp. musí přistoupit další okolnosti k doložení toho, že podání je učiněno jménem subjektu odlišného od majitele datové schránky, aby mělo příslušné právní účinky ve prospěch této třetí osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2019 č. j. 6 As 22/2018-30). V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud také přímo konstatoval, že pokud má někdo zřízenu datovou schránku, nese odpovědnost za to, jaké podání je z takové datové schránky vůči orgánu veřejné moci učiněno. A odmítl aplikaci závěrů obsažených ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Plsn 1/2015, a to s odůvodněním, že na rozdíl od právní úpravy regulující civilní řízení správní řád nestanoví, že k "vadnému podání," které nedisponuje příslušným podpisem, jelikož bylo zasláno z "cizí datové schránky," se nepřihlíží.
10. Obdobně judikoval Nejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne 24. 7. 2024 č. j. 6 As 20/2024-27, ze kterého vyplývá: "pokud byl obsahem zprávy doručené do datové schránky soubor označený jako odpor proti jednoznačně identifikovanému příkazu, přičemž dokument obsahoval osobní údaje přestupce, jenž je odlišnou osobou od držitele datové schránky, z níž byla zpráva odeslána, nabízí se úvaha, že se jedná o odpor podaný v zastoupení držitelem datové schránky." Nedostatkem podání byla v takovém případě absence průkazu zastoupení, nikoli nedostatek formy podání, jež by pro zachování účinků muselo být ve smyslu § 37 odst. 4 správního řádu doplněno nebo potvrzeno.
11. Ze shora uvedeného je zřejmé, že v případě stěžovatelky postupoval vedlejší účastník souladně s judikaturou Nejvyššího správního soudu, když na základě odporu podaného z datové schránky pana Musila považoval za nedostatek podání absenci průkazu zastoupení stěžovatelky panem Musilem, a vyzval jej proto k doložení oprávnění jednat za stěžovatelku. Od judikatury Nejvyššího správního soudu se následně neodklonil ani městský soud, ani sám Nejvyšší správní soud, když postup vedlejšího účastníka aprobovaly.
12. Na tomto závěru nic nemění ani odkaz stěžovatelky na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2024 č. j. 1 As 251-2024-36. Toto usnesení se týkalo situace, kdy stěžovatel ve správním řízení zaslal odvolání proti rozhodnutí o přestupku skrze datovou schránku jiné osoby, avšak před obdržením výzvy k doplnění podání sám doplnil podáním téhož znění obsahující jeho vlastnoruční podpis, přičemž tento stěžovatel v žádném podání neuvedl, že by byl zastoupen. Nejvyšší správní soud se následně zabýval otázkou, zda byla lhůta pro podání správní žaloby správně počítána od doručení rozhodnutí o odvolání právě stěžovateli (nikoli jeho zástupci či osobě, z jejíž datové schránky bylo nejprve podáno odvolání).
Zmíněné usnesení Nejvyššího správního soudu (nadto odmítající kasační stížnost pro nepřijatelnost) se tedy vůbec netýká problematiky odeslání podání z cizí datové schránky a je pro nyní posuzovanou věc irelevantní. A jak vyplývá ze shora uvedeného, relevantní není ani odkaz stěžovatelky na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Plsn 1/2015, neboť i s ním se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již vypořádal a vysvětlil, proč není použitelné, pokud jde o problematiku přístupu k podáním zaslaným z cizí datové schránky ve správním řízení.
13. Ústavní soud tedy konstatuje, že v posuzované věci žádné pochybení Nejvyššího správního soudu neshledal. Vzhledem k tomu odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. února 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu