Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, ze dne 24. července 2018, sp. zn. 1 To 268/2018, 1 To 269/2018 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2018, č. j. 0 Nt 1024/2018-13, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že policejní orgán usnesením ze dne 27. 3. 2018 č. j. KRPM-114561-69/TČ-2017-140080 zahájil trestní stíhání stěžovatele pro zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
3. Okresní soud v Olomouci napadeným usnesením rozhodl tak, že podle § 72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť u něj i nadále trvá vazební důvod uvedený v § 67 písm. c) tr. řádu, žádost stěžovatele podle § 71a tr. řádu o propuštění z vazby se zamítá, podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu a contrario se nabídka převzetí záruky důvěryhodné osoby nepřijímá, podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario se písemný slib stěžovatele nepřijímá a podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. řádu se nabídka peněžité záruky ze strany B. P. nepřijímá.
4. Krajský soud v Ostravě (stěžovatel jej zřejmě nedopatřením označuje jako Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci) napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se obecné soudy při odůvodnění výroku, kterým nepřijaly nabídku peněžité záruky, omezily na konstatování, že by osoba, která peněžitou záruku nabídla - stěžovatelova matka - na něho neměla žádoucí vliv. Z tohoto důvodu se rozhodly peněžitou záruku nepřijmout. Stěžovatel poukazuje na znění ustanovení § 73a odst. 2 tr. řádu. Z něho dovozuje, že soud nejprve musí důkladně posoudit okolnosti případu a závažnost skutečností odůvodňujících vazbu. Na základě tohoto zhodnocení se má rozhodnout, zda peněžitou záruku přijímá či ne.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že žádné takové odůvodnění jejich rozhodnutí neobsahují. Zhodnocení vlivu matky na chování stěžovatele či výše nabízené záruky, které soudy připojily, nemají v této souvislosti žádné opodstatnění. Stěžovatel zpochybňuje rovněž existující obavu z pokračování v trestné činnosti. V rámci domovní prohlídky mu totiž policejní orgán zajistil veškeré podklady. Bez nich je pokračování v dosavadní činnosti vyloučeno.
6. Ústavní soud posoudil argumentaci ústavní stížnosti i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
7. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě trvající z důvodů podle § 67 písm. c) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace zákonných předpisů je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
9. Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
10. Podle § 67 písm. c) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže je zde předpoklad, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
11. Ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
12. Pokud jde o odůvodnění tzv. předstižné vazby, považuje jej Ústavní soud za dostatečné. Navzdory stěžovatelovým tvrzením je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že se soudy zabývaly všemi relevantními skutečnostmi (pro i proti výkonu vazby), po jejich zvážení však shledaly riziko opakování trestné činnosti příliš velké, a to s přihlédnutím ke zcela konkrétním okolnostem (opakování trestné činnosti majetkového charakteru, fakt, že stěžovatel i po výslechu na policii pokračoval v rozesílání dopisů poškozeným, které byly nalezeny i při následné domovní prohlídce s uvedeným datováním do budoucna, značná zadluženost stěžovatele). Takovému odůvodnění nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, neboť nejde o překročení mezí daných soudům zásadami nezávislého a volného hodnocení důkazů. Popsané jednání stěžovatele, za nějž je stíhán, nevylučuje, aby v něm případně pokračoval i bez podkladů zajištěných při domovní prohlídce.
13. Není přitom přesvědčivého argumentu ve prospěch úsudku, že závažnou vadu ve smyslu § 74 odst. 3 tr. řádu představuje fakt, že okolnosti případu a závažnost skutečností odůvodňujících vazbu obecné soudy neuvedly přímo (znovu) v části odůvodnění se týkající výroku o nepřijetí peněžité záruky nabízené matkou stěžovatele. Zhodnocení reálných možností matky stěžovatele ovlivnit jeho chování se skutečně váže spíše k posuzování vhodnosti nahrazení vazby zárukou důvěryhodné osoby ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Na odůvodněnosti nezbytného omezení osobní svobody ponecháním stěžovatele ve vazbě a nenahraditelnosti jiným zajišťovacím opatřením v posuzované věci to však nic nemění. V závěrech obecných soudů Ústavní soud nezjistil známky svévole ani jakýkoli jiný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
14. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu