Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Krejčím, advokátem se sídlem Praha 8, Koželužská 2246/5, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2022 č. j. 3 To 57/2022-42 742 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2022 č. j. 35 T 10/2017-42 497, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
Stěžovatel se s odvoláním na čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo rozhodnuto, že senát rozhodující v předmětné trestné věci není vyloučen z jejího projednávání. Navrhuje rovněž zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány.
Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
Ústavní soud ve své dnes již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud i v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ,
IV. ÚS 693/16 ,
IV. ÚS 587/16 ,
IV. ÚS 3117/15 ,
IV. ÚS 2758/18 či
III. ÚS 4005/17 ). Vydání napadených usnesení inicioval stěžovatel, když namítal podjatost senátu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), jakož i celého tohoto soudu. Jak však vyplývá z napadených usnesení i ze samotné ústavní stížnosti, v projednávané věci dosud nebylo meritorně konečným způsobem rozhodnuto. Také podle elektronické evidence Infosoud se předmětné trestní řízení aktuálně nachází ve fázi řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně. Vydáním napadených usnesení o nevyloučení senátu tedy řízení nekončí a stěžovatel jednak může své námitky uplatňovat v rámci hlavního líčení a také mu jsou nadále k dispozici opravné prostředky podle trestního řádu v rámci trestního řízení, zejména odvolání a dovolání; námitka, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je pak přímo předpokládána jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, se může obrátit na Ústavní soud (obdobně srov. sp. zn. II. ÚS 2815/09 ,
,
,
,
I. ÚS 2617/08 ,
IV. ÚS 1643/08 ,
II. ÚS 520/07 ,
II. ÚS 515/07 ,
II. ÚS 57/07 ,
II. ÚS 558/07 ,
II. ÚS 565/06 ,
II. ÚS 644/12 ,
II. ÚS 2663/12 či
IV. ÚS 2114/13 ).
Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj