Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ž., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 0 KZT 957/2023-5 ze dne 25. října 2023 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 sp. zn. D1-19/2021-1 ZT 156/2021 ze dne 28. července 2023, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 ("státní zastupitelství") podmíněně zastavilo trestní stíhání stěžovatele a stanovilo zkušební dobu osmnáct měsíců. Městské státní zastupitelství v Praze ("vyšší státní zastupitelství") stížnost proti usnesení státního zastupitelství zamítlo jako nedůvodnou.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
3. Stěžovatel "stáhl" (zkopíroval a uložil) bez příslušné prověrky pro své potřeby a ke své práci (home office) z databáze Armády České republiky ("AČR") rovněž utajované dokumenty NATO. Poté, co stěžovatel svoji činnost doznal, bylo jeho trestní stíhání pro přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku podmíněně zastaveno. Protože řízení probíhalo v režimu "Důvěrné", mohl stěžovatel do spisu nahlížet, nemohl však pořizovat kopie a nebyl mu ani doručen stejnopis usnesení státního zastupitelství. Dříve, než stěžovatel odůvodnil blanketní stížnost, vyšší státní zastupitelství o ní meritorně rozhodlo.
4. Stěžovatel tvrdí, že nemohl očekávat, že do neutajovaných souborů byly uloženy i utajované dokumenty, nemohl tedy spáchat úmyslný trestný čin, a proto se ani k jeho spáchání nedoznal. Stěžovatel je přesvědčen, že státního zastupitelství nemělo skutečnou vůli věc před obecným soudem projednat. Posouzení, zda jde o utajovanou informaci, je úkolem soudů (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j 3 As 58/2016-45 z 11. ledna 2017) a orgánů činných v trestním řízení [viz odborná literatura či nález sp. zn. I.
ÚS 1587/07-2 z 9. června 2008 (N 104/49 SbNU 531)]; v projednávané věci však nebylo provedeno správně. Stěžovatel má za to, že nebyly naplněny formální ani materiální podmínky pro utajení dokumentů podle § 2 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů ("zákon 412/2005 Sb."), které ani nebyly zařazeny na příslušný seznam (nařízení vlády č. 522/2005 Sb., jímž se stanoví seznam utajovaných informací, ve znění pozdějších předpisů).
Vedením věci v režimu "Důvěrné" byl stěžovatel zkrácen ve svých právech, a proto navrhuje napadená usnesení zrušit.
5. Státní zastupitelství se vyjádřilo, že stěžovatel podal blanketní stížnost, a poté, co vypověděl plnou moc jednomu z obhájců, byl druhý vyzván k doplnění stížnosti a byla mu k tomu stanovena lhůta; až po jejím uplynutí zaslal obhájce přípis, v němž se částečně vyjádřil ke stížnostním důvodům. Protože stěžovatel nepožádal o nahlédnutí do spisu ani o prodloužení lhůty, byl spis předložen vyššímu státní zastupitelství. Neochotu obhájce dostavit se na příslušné státní zastupitelství k odůvodnění stížnosti či nahlédnutí do spisu nelze považovat za porušení práv stěžovatele. Dále státní zástupce uvedl, že popírá-li stěžovatel správnost postupu podle § 307 trestního řádu, odporuje to jeho souhlasu uděleného do protokolu při výslechu. Stran utajení spisu státní zástupce připomněl, že charakter utajení je věcí původce informace. Ačkoli stěžovatel ani jeho obhájce neměli příslušné prověrky, byla provedena opatření, aby bylo zajištěno právo na obhajobu.
6. Státní zástupce vyššího státního zastupitelství ve vyjádření odkázal na výpověď stěžovatele v přípravném řízení dne 20. června 2022, v níž stěžovatel přiznal neoprávněné stažení dokumentů a vyjádřil lítost, což lze považovat za doznání ke stíhanému činu. S ohledem na pracovní zařazení stěžovatele je vyloučeno jeho jednání z nedbalosti. Odklon zakládá po uplynutí zkušební doby překážku rei iudicatae a je projevem dobrodiní vůči obviněnému. Trestní stíhání bylo zastaveno zákonným způsobem a následná stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná.
7. Stěžovatel v replice poukázal na rozdíl v přístupu k utajovaným skutečnostem, týkajících se na jedné straně "jen" AČR, od přísnějšího přístupu k věcem týkajícím se NATO; uvádí, že trestní řízení "muselo" skončit odklonem, neboť v České republice není žádný soud, jehož soudci (přísedící) by disponovali certifikátem umožňujícím pracovat s utajovanými informacemi NATO. Stěžovatel připouští nejvýš svoji nevědomou nedbalost, neboť utajované informace NATO neměly být mezi služebními neutajovanými informacemi.
Stěžovatel odkazuje na obdobnou věc (usnesení sp. zn. III. ÚS 3085/19 z 24. února 2020), v níž policejní orgán vyloučil utajované informace na základě pokynu státního zástupce do zvláštní části spisu, a zbytek byl veden ve standardním režimu bez omezení práv obviněných; takový postup měl být aplikován i v jeho věci a je úkolem státního zástupce zakázat policejnímu orgánu spis jako celek utajit, případně oznámit NBÚ podezření z nezákonného utajování informací. Stěžovatel se snažil podat stížnost do protokolu na kterémkoli státním zastupitelství, a proto se jeho obhájce ve snaze šetřit náklady stěžovatele obrátil na Nejvyšší státní zastupitelství (v místě sídla obhájce), které jen prostřednictvím SMS s odkazem na zákon č. 412/2005 Sb. přijetí odůvodnění stížnosti odmítlo.
Stěžovatel opakuje, že se k trestnému činu nedoznal. Podmíněné zastavení trestního stíhání nepovažuje za dobrodiní, dopustil-li se pouze nedbalostního deliktu a nesouhlasil-li se zvoleným postupem.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení reaguje jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup orgánu veřejné moci, byť by byl podle podústavního práva vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
9. Stěžovatel zpochybňuje své doznání k nezákonnému jednání, byť současně připouští, že bez příslušného oprávnění stahoval z databáze AČR soubory. Takový postup nepovažuje za úmyslné protiprávní jednání a opakovaně namítá, že utajované dokumenty se neměly v souborech, které stahoval a jejichž obsah ani blíže neznal, vyskytovat. Předmětná věc však byla vedena v režimu "Důvěrné" a posouzení, zda jde o informace ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb., je výlučně věcí orgánů činných v trestním řízení ( sp. zn. I. ÚS 1587/07 ).
10. Trestným činem podle § 230 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku je neoprávněné užití dat v počítačovém systému nebo na nosiči dat a zákon neupravuje, jde-li o data utajovaná, či nikoli. Stěžovatel ve výpovědi před orgány činnými v trestním řízení projevil lítost, že pro svoji potřebu zkopíroval služební data na svá média, aniž by k tomu byl oprávněn, což lze považovat za doznání ve smyslu § 307 trestního řádu. Smyslem tohoto ustanovení je rychlejší vyřízení věci v méně závažných případech, v nichž může být dosaženo účelu trestního řízení bez náročného hlavního líčení.
Obviněný nemusí výslovně uvést, jakého trestného činu se dopustil, neboť podmíněné zastavení trestního stíhání nevyžaduje na rozdíl od jiných odklonů (např. narovnání nebo schválení dohody o vině a trestu) tzv. prohlášení viny. Za doznání se považuje i výpověď umožňující závěr, že se dotyčný stíhaného jednání dopustil, aniž by výslovně uvedl, že se cítí vinen (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013 s. 3480).
11. Ústavní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele, že mu bylo upřeno právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Uvedená práva negarantují "úspěch" v řízení (výsledek odpovídající očekávání účastníka řízení), zaručují "jen", že orgány veřejné moci budou postupovat podle předem stanovených pravidel, která jsou v daném případě upravena v trestním řádu, a státní zastupitelství v souladu s nimi postupovala. Stěžovatel fakticky jen polemizuje s právními závěry státních zastupitelství, což není způsobilé založit důvodnost ústavní stížnosti.
12. Na základě všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu