Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti D. K., zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem Český Krumlov, Za Tiskárnou 327, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2022 č. j. 32 Co 141/2022-518 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 3. 2022 č. j. 30 P 244/2017-485, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel, s odvoláním na porušení svých práv podle čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, odst. 3, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 odst. 1, čl. 7, čl. 8 Úmluvy o právech dítěte, čl. 5 odst. 1, odst. 2, čl. 7 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o styku s dětmi.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "soud prvního stupně") zamítl návrhy stěžovatele na úpravu styku s nezletilým B. M. (výrok I), a na stanovení informační povinnosti rodičů ohledně nezletilého B. M. ve vztahu ke stěžovateli (výrok II.), udělil rodičům nezletilého B. M. napomenutí (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele proti výroku III. odmítl a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že u nezletilého nedošlo od doby předchozího rozhodnutí o neupravení styku, tj. od července 2020, k žádné změně. Nezletilý je sice o dva roky starší, avšak jeho fixace na rodiče, zejména bližší vztah k matrikovému otci stejně jako negativní vztah ke stěžovateli, který je biologickým otcem nezletilého, nedoznaly žádné změny. Pokud jde o odvolání v části směřující proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud jej odmítl jako podání, k němuž není stěžovatel oprávněn, neboť nebyl účastníkem řízení o ústavní výchově a jiných výchovných opatřeních.
Stěžovatel polemizuje s právními závěry obecných soudů a má za to, že jeho styk s nezletilým by měl být upraven, případně i formou asistovaného kontaktu, neboť nemá jinak možnost, jak postoje nezletilého změnit. Uvádí, že v projednávané věci jde o konflikt mezi jeho právem biologického otce stýkat se s nezletilým a právem nezletilého i jeho rodičů na ochranu rodinného života. Stěžovatel nesouhlasí také se závěrem soudů, že by neměl být informován o nezletilém. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům.
Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, včetně rozhodování o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti a o úpravě styku mezi nezletilými a rodiči. Důvodem je především skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. Tato skutečnost se odráží také v tom, že ve věcech upravených ve druhé části platného občanského zákoníku není, až na výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak zužuje. Přezkumná pravomoc se koncentruje pouze na posouzení, jestli nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý (řádný) proces.
Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že otázkou ústavních aspektů svěřování nezletilého do péče po rozvodu či rozchodu jeho rodičů se opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí. Z nich nevyplývá žádná priorita při způsobu rozhodování o svěření nezletilého do péče rodičů. Při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních poměrů každého jednotlivého případu, založených na konkrétních skutkových zjištěních při respektování smyslu a účelu konkrétních zákonných ustanovení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13
,
IV. ÚS 106/16
,
IV. ÚS 582/15
,
III. ÚS 816/15
,
IV. ÚS 773/19
a
IV. ÚS 1286/18
). Každý jednotlivý případ má totiž svou jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, byť by šlo o zdánlivě obdobné věci. K takovým okolnostem může - jako je tomu v předmětné věci - patřit i komplikovaná rodinná situace, fixace nezletilého na stávající rodinu a jeho negativní vztah ke stěžovateli.
Soudy obou stupňů svá rozhodnutí podrobně odůvodnily a s přihlédnutím ke všem podstatným okolnostem objasnily důvody, které je vedly k výše uvedeným závěrům. Odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění neumožňují závěr, že by v nejlepším zájmu nezletilého bylo upravit jeho styk se stěžovatelem, neboť na duševní stav nezletilého má i nyní negativní vliv již pouhá zmínka o něm. Nezletilý preferuje svou rodinu a stěžovatele, který stojí vně tohoto okruhu, vnímá negativně a obává se narušení vlastního rodinného prostředí. Za této situace si nelze představit jakoukoli úpravu styku, byť jen v nepřímé formě. Z obdobných důvodů odvolací soud neshledal důvod, pro který by bylo v nejlepším zájmu nezletilého upravit informační povinnost rodičů vůči stěžovateli.
Ústavní soud připomíná, že především civilním soudům přísluší, aby ve věcech péče o nezletilé, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Úkol Ústavního soudu nespočívá v roli jakéhosi "univerzálního rozhodce" ve sporu rodičů o péči o jejich dítě. Žádný soud nedokáže trvající konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti všech stran.
Ústavní soud uzavírá, že v nyní posuzované věci soudy dostatečně pečlivě a s přihlédnutím ke všem podstatným okolnostem objasnily důvody, které jej vedly k závěru o neupravení styku stěžovatele s nezletilým a nestanovení informační povinnosti rodičů ohledně nezletilého ve vztahu ke stěžovateli. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu