Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. Zdeňka Teplého, zastoupeného Mgr. Mariannou Grinčovou, advokátkou, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2022 č. j. 20 Cdo 2621/2022-62 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2022 č. j. 23 Co 129/2022-39, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ISSO - Inženýrské stavby Sokolov, s. r. o., sídlem Pohraniční stráže 255, Svatava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 96 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v řízení o návrhu stěžovatele jako žalobce na vyloučení nemovitých věcí z exekuce Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem pro uznání ze dne 26. 10. 2021 č. j. 68 C 278/2021-15 rozhodl, že z exekuce prodejem nemovitých věcí, vedené vedlejší účastnicí jako žalovanou (oprávněná), proti povinné - obchodní společnosti Prosecké skály s. r. o. (dále jen "povinná"), u Exekutorského úřadu Plzeň - město, soudním exekutorem JUDr. Zdeňkem Zítkou pod sp. zn. 108 EX 02793/19, o zaplacení částky 14 671 408 Kč s příslušenstvím, se vylučují následující nemovité věci: byt č. X vymezený a umístěný v budově P., č. p. X1 - v bytovém domě, stojícím na pozemku p. č. X2, ideální společný podíl o velikosti 1698/27033 na společných částech nemovitosti - pozemku p. č. X3, jehož součástí je bytový dům Prosek č. p. X4, pozemek p. č. X5, o výměře 376 m2 - ostatní plocha, v k. ú. Prosek a dále pozemek p. č. X6, o výměře 18 m2 - ostatní plocha, pozemek p. č. X7, o výměře 18 m2 - ostatní plocha, v k. ú. Prosek (výrok I.), a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení (výrok II.). Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že usnesením podle § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), doručeným do datové schránky dne 7. 9. 2021, vedlejší účastnici vyzval k podání kvalifikovaného vyjádření ve třicetidenní lhůtě s uvedením rozhodujících skutečností, na nichž vedlejší účastnice staví svoji obranu včetně připojení listinných důkazů. Vedlejší účastnice se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání. Podle obvodního soudu lze ve věci uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). S odkazem na § 114b ve spojení s § 153a odst. 1 a 3 o. s. ř., proto obvodní soud shledal naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání vedlejší účastnice napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil tak, že rozsudek pro uznání se nevydává. Městský soud dovodil, že v samotných skutkových tvrzeních žaloby jsou evidentní rozpory, které měly vést obvodní soud k postupu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. (k odstranění vad žaloby). Pro nedostatek uvedených podmínek řízení proto nebylo možné vydat kvalifikovanou výzvu podle § 114b o. s. ř., a dospět k fikci uznání žalobního nároku.
Městský soud k tomu upřesnil, že stěžovatel v žalobě označil jako nabývací titul nemovitých věcí kupní smlouvu uzavřenou dne 6. 12. 2018 s povinnou, současně však uvedl, že příslušný katastrální úřad nevyhověl návrhu na povolení vkladu práva stěžovatele z této kupní smlouvy, tj. sám připustil, že vlastnické právo k nemovitým věcem nenabyl. Ohledně pozemku č. p. "X006" (správně "X6"), poukazoval toliko na dlouhodobý příslib povinné, že pozemek stěžovateli daruje. Kromě nesprávného postupu obvodního soudu městský soud poznamenal, že k důvodům pro změnu přistupuje i ta skutečnost, že povaha věci, kterou je vyloučení věci z exekuce, neumožňuje vydání rozsudku pro uznání, neboť jde o spor, v němž nelze uzavřít a schválit smír pro rozpor s kogentními předpisy, a tudíž ani rozhodnout podle § 153a odst. 3 o.
s. ř.
4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto. Podle názoru Nejvyššího soudu je z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku nepochybné, že městský soud založil výrok o tom, že se rozsudek pro uznání nevydává, na (primárním) závěru o konkrétních vadách žaloby (kontradiktorních skutkových tvrzeních), pro něž nelze ve věci postupovat kvalifikovanou výzvou adresovanou vedlejší účastnici (§ 114b o.
s. ř.), a následně dovozením fikce uznání žalobního nároku. Stěžovatel svojí argumentací k uvedenému závěru nepředkládá žádnou právní otázku, a proto ani nevymezuje ve vztahu k (nevyslovené) otázce předpoklad přípustnosti dovolání. Již s ohledem na uvedené zjištění nemůže dovolání naplnit zákonem požadované náležitosti. Nejvyšší soud současně poznamenal, že podle v usnesení jeho citované judikatury, vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. nevyžaduje povaha věci, nevyplývá-li uplatněný nárok ze skutkových tvrzení v žalobě.
V takovém případě nelze ani rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud poukázal na to, že rovněž v rozsudku ze dne 25. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2250/2012, jakož i v rozsudku ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. 30 Cdo 5027/201 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je-li zjevný nepoměr mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku a žalobním petitem, zakládá taková skutečnost pochybnosti, zdali žalobce neuplatňuje právo bezúspěšně, a kvalifikovaná výzva podle § 114b o. s. ř., tak není namístě.
Z judikatury citované v napadeném rozhodnutí plyne, že městský soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a dále, že v případě vad žaloby není podstatné, zda bylo možné v posuzované věci uzavřít a schválit smír, k čemuž veškerá polemika stěžovatele a jeho odkazy na judikaturu směřuje. Nejvyšší soud uzavřel, že ačkoli se městský soud podpůrně (a nadbytečně) zabýval i podstatou excindační žaloby, se zřetelem k primárnímu a dovoláním nedotčenému závěru napadený rozsudek na řešení možnosti schválení smíru ve sporu o vyloučení věci z exekuce nezávisí (ve smyslu § 237 o.
s. ř.).
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obvodní soud v předmětné věci vydal usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., které bylo vedlejší účastnici doručeno v souladu s § 114b odst. 4 o. s. ř., do datové schránky dne 7. 9. 2021, a tento den je tak rozhodujícím pro počátek běhu třicetidenní lhůty k podání písemného vyjádření a vylíčení rozhodujících skutečností, jakož i připojení listinných důkazů (poslední den lhůty připadl na 7. 10. 2021). Vedlejší účastnice v uvedené soudcovské lhůtě uloženou povinnost nesplnila, k žalobě se písemně nevyjádřila a ani nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání. Za daného stavu byly podle stěžovatele splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť vedlejší účastnice nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznala ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že v dané věci lze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), obvodní soud ve věci správně rozhodl rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Městský soud a Nejvyšší soud však neprávně uzavřely, že v daném případě nebylo možné rozsudek pro uznání vydat. V řízení o vyloučení nemovitých věcí z exekuce jde o práva a povinnosti, s nimiž jsou účastníci řízení oprávněni disponovat, neboť je pouze a výlučně na navrhovateli, zda takový návrh k soudu podá, zda bude trvat na jeho projednání, či zda jej vezme zpět, tedy ani v tomto druhu řízení není vydání rozsudku pro uznání vyloučeno.
6. Z výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že vydání rozsudku pro uznání není v řízení o vyloučení nemovitých věcí z exekuce vyloučeno. Městský soud a Nejvyšší soud pochybily, když rozhodly, že rozsudek pro uznání se nevydává, neboť v předmětné věci byly splněny všechny podmínky pro vydání takového rozsudku. Městský soud a Nejvyšší soud svým postupem porušily právo stěžovatele na soudní ochranu a zásadu rovnosti účastníků soudního řízení, neboť zvýhodnily vedlejší účastnici oproti stěžovateli, když zrušily vydaný rozsudek pro uznání, aniž by pro takový postup existovaly zákonné důvody.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a s námitkami stěžovatele (které byly následně uplatněny i v ústavní stížnosti) se řádně vypořádaly. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč v posuzované věci nebylo možné dospět k fikci uznání žalobního nároku, když dospěl k závěru, že ve skutkových tvrzeních stěžovatele v žalobě byly shledány rozpory, a proto měl obvodní soud postupovat podle § 43 odst. 2 o. s. ř., a vyzvat stěžovatele k odstranění vad žaloby.
Pro tento nedostatek podmínek řízení proto nebylo v předmětné věci možné vydat kvalifikovanou výzvu podle § 114b o. s. ř., a dospět k fikci uznání žalobního nároku. Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu, jak ostatně již bylo uvedeno výše, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.
7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17)]. Nejvyšší soud v této souvislosti v napadeném usnesení výstižně poukázal na to, že městský soud založil výrok o tom, že rozsudek pro uznání se nevydává, na (primárním) závěru o konkrétních vadách žaloby (kontradiktorních skutkových tvrzeních), pro něž nelze ve věci postupovat kvalifikovanou výzvou adresovanou vedlejší účastnici (§ 114b o. s. ř.), a následně dovozením fikce uznání žalobního nároku. V případě vad žaloby nebylo podstatné, zda bylo v předmětné věci (tedy ve sporu o vyloučení věcí z exekuce), možné uzavřít a schválit smír (a právě k tomu veškerá polemika stěžovatele směřovala).
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné, když stěžovatel svojí argumentací k výše uvedenému závěru městského soudu nepředkládá žádnou právní otázku, a proto ani nevymezuje ve vztahu k (nevyslovené) otázce předpoklad přípustnosti dovolání. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly napadenými rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
11. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
12. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu