Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti JUDr. Kateřiny Tomkové, zastoupené Mgr. Hynkem Mádlem, advokátem se sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2291/2023 ze dne 25. 10. 2023, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka podala ústavní stížnost poté, co Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako vadné podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu ("o. s. ř."). Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu v dovolání nevymezila právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí. To je ve smyslu § 237 ve spojení s § 241a odst. 2 o. s. ř. nezbytný předpoklad přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud tedy dovolání odmítl pro absenci nezbytných náležitostí, nepřistoupil ani ke kvazimeritornímu přezkumu naplnění předpokladů přípustnosti (tzv. odmítnutí v první fázi přezkumu, viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1585/23 , body 15-16).
2. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, Ústavní soud pouze zkoumá, zda dovolání vadné bylo, nebo nebylo. Nevěnuje se tedy meritu věci. Nebylo-li by dovolání vadné, poruší Nejvyšší soud právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 1585/23 , bod 31; a sp. zn. I. ÚS 1564/23 , bod 29). Bylo-li by vadné, je ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná. To plyne ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (bod 8) a navazuje na ně rozsáhlá rozhodovací praxe (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2646/23 ,
II. ÚS 2218/23 ,
III. ÚS 3613/22 ,
,
,
IV. ÚS 398/18 či
I. ÚS 399/17 ).
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila její právo na přístup k soudu plynoucí z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že ve svém dovolání opřela přípustnost i důvod dovolání o ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v doplnění dovolání navíc argumentovala také ústavněprávním rozměrem věci. Tvrdí, že také výslovně uvedla judikaturu dovolacího soudu, od níž se odvolací soud odchýlil. Ve své ústavní stížnosti pak stěžovatelka rozsáhle cituje body dovolání, z nichž podle ní plyne, že náležitosti dovolání naplnila.
4. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti podotýká, že stěžovatelčiny námitky specifikované v dovolání směřovaly pouze ke skutkovému stavu věci a neobsahují vymezení právní otázky, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Ústavní soud zaslal toto vyjádření stěžovatelce k replice, ta ale možnosti vyjádřit se ve stanovené lhůtě nevyužila.
5. Po posouzení ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i obsahu dovolání Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud neodepřel stěžovatelce přístup k soudu a ani tak nezasáhl do jejího práva na přístup k dovolacímu soudu. Právo na přístup k soudu totiž znamená procesní právo domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem. Onen "stanovený postup" je pak upraven v procesních předpisech podústavního práva, v nichž zákonodárce určuje, kdy a jakým způsobem lze právo na soudní ochranu realizovat. V případě civilního dovolání jde o § 237 a § 241a o. s. ř. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1585/23
(v bodě 16) Ústavní soud shrnul pět náležitostí dovolání, které z těchto ustanovení plynou: "Nejvyšší soud zkoumá: 1) Zda dovolatel označil rozhodnutí, proti kterým dovolání směřuje. 2) Zda vymezil rozsah, v kterém tato rozhodnutí napadá (tj. které výroky či jejich části).
3) Zda vymezil dovolací důvod, jímž může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací důvod proto musí být vymezen tak, že dovolatel (krok 3a) uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a (3b) vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V tomto třetím kroku tedy půjde především o polemiku dovolatele s právními závěry odvolacího soudu.
4) Zda dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto předpoklady přípustnosti jsou uvedeny v § 237 a § 238a o. s. ř. U předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne (4a) otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, pak zbývá zhodnotit, zda dovolatel (4b) vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud při řešení oné otázky hmotného či procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval (ve vztahu k oné otázce hmotného či procesního práva). 5) Zda dovolání obsahuje dovolací návrh (petit)."
6. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem, že dovolání zákonné náležitosti, které "aktivují" právo na přístup k Nejvyššímu soudu, zjevně nemá. Lze přisvědčit Nejvyššímu soudu, že dovolání neobsahuje čtvrtou náležitost, tedy vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání, konkrétně formulování právní otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí. S velkou mírou benevolentnosti lze sice říci, že stěžovatelka do určité míry právní otázku vymezila, avšak takovou, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Jak podotýká Nejvyšší soud, otázka řádného převodu směnky za pomoci veřejné listiny nebyla ve věci sporná.
7. Nejvyšší soud se pak v rozhodnutí i krátce zabýval namítaným ústavněprávním pochybením ohledně hodnocení důkazů odvolacím soudem a neshledal jakýkoliv "extrémní rozpor či zjevnou svévoli", jak namítala stěžovatelka v doplnění dovolání. Tyto závěry ostatně stěžovatelka před Ústavním soudem nikterak nezpochybňuje.
8. K návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů tohoto řízení Ústavní soud poukazuje na § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, který zakotvuje zásadu, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 64 odst. 4 téhož zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Již vzhledem k výsledku řízení zde nejde o případ, kdy by byl důvod stěžovatelce náhradu nákladů řízení přiznat.
9. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu