Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Františka Kajgra, zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, č. j. KSPH 67 INS 14679/2015, 67 ICm 13/2016, 29 ICdo 115/2020-639; za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Má za to, že Nejvyšší soud svým postupem porušil jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel je dlužníkem v úpadku a na jeho majetek byl prohlášen konkurz. Insolvenční správce sepsal do majetkové podstaty dlužníka (stěžovatele) i soubor akcií společnosti KAJGR - prodej pneu. S tím nesouhlasil pan F. Vařeka (dále jen jako "žalobce") a podal proti insolvenčnímu správci (dále jen jako "žalovaný") dlužníka žalobu o vyloučení daných akcií z majetkové podstaty. V tomto řízení, kterého se týká i ústavní stížnost, stěžovatel vystupoval jako vedlejší účastník na straně žalovaného. Krajský soud v Praze žalobci nevyhověl, k jeho odvolání nicméně Vrchní soud v Praze rozsudek nalézacího soudu změnil a akcie z majetkové podstaty vyloučil. Proti rozsudku podal stěžovatel dovolání, které ale Nejvyšší soud odmítl, neboť dle jeho ustálené judikatury není vedlejší účastník řízení osobou oprávněnou k podání dovolání ve věci samé.
3. Stěžovatel s napadeným usnesením Nejvyššího soudu nesouhlasí. Uvádí, že judikatura dovolacího soudu k legitimaci vedlejšího účastníka se netýkala situace, kdy vedlejší účastník v incidenčním řízení je zároveň dlužníkem v původním insolvenčním řízení. Pro řešení situace se dle něj neměl použít subsidiárně občanský soudní řád, ale § 5 písm. a) insolvenčního zákona, dle kterého je nutné insolvenční řízení vést tak, aby nebyl žádný z účastníků nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
8. V ústavní stížnosti fakticky chybí jakákoliv argumentace, která by měla naznačovat ústavněprávní rozměr předložené otázky. To, že dle stěžovatele je jeho postavení v incidenčním sporu "třeba chápat jinak", jako základ pro případné vyhovění nestačí. Jediné podpůrné tvrzení ve formě odkazu a citace § 5 písm. a) insolvenčního zákona bez jakéhokoliv odůvodnění nedává Ústavnímu soudu ani prostor k podrobnější reakci. Je přitom otázkou, co má společného (ne)možnost podat dovolání vedlejším účastníkem incidenčního sporu s vedením insolvenčního řízení, ke kterému se váže pravidlo v předmětném zákonném ustanovení. Bez kontextu v ústavní stížnosti okopírovaná citace usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 50/2018 jen říká, že vedlejší účastník jako dlužník má zájem na výsledku incidenčního sporu. Tuto skutečnost nikdo v řízení nezpochybňoval, právo podat dovolání z ní však samozřejmě vyvodit nelze.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěru Nejvyššího soudu ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. února 2021
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu