Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Havlíčka, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 15/2022-651 ze dne 21. 9. 2022, v rozsahu výroku I v části potvrzující výroky III, IV, VI, VII a VIII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 25 C 202/2020-454 ze dne 17. 9. 2021, a v rozsahu výroků II, III, IV, V, VI, VIII, IX a XII, a dále proti výrokům III, IV, VI, VII, VIII, IX a X rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j.
25 C 202/2020-454 ze dne 17. 9. 2021, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a dále a) Edouarda Perra, b) Křižíkova Group s. r. o., c) Mgr. Julie Gaňové, d) Ing. Jana Greše, e) Věry Kameničkové, f) MUDr. Lady Kramlové, g) Ondřeje Krumphansla, h) Ing. Ondřeje Bárty, i) Ing. Ludmily Bártové, j) Jana Ludvíka, k) Viery Ludvíkové, l) Miroslavy Ondráškové, m) Gorana Patlejcha, n) Very Galić, o) Elišky Pavloské, p) Hany Pourové, q) JUDr. Kristýny Šlaufové, r) Michala Tošovského, s) Markéty Tošovské, t) Vladimíra Vinického, u) Doc.
Ing. Karla Zemana, CSc. a v) DENVELA, a. s., se sídlem v Praze 3, Winstona Churchila 1800/2, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Před obecnými soudy bylo vedeno řízení o žalobě stěžovatele proti vedlejším účastníkům o zřízení služebnosti nezbytné cesty (přístupu k pozemku stěžovatele v k. ú. Karlín přes dva sousední pozemky ve spoluvlastnictví vedlejších účastníků). Stěžovatel nebyl ve sporu úspěšný; obecné soudy mu proto napadenými výroky podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu uložily nahradit vedlejším účastníkům účelně vynaložené náklady nalézacího i odvolacího řízení (celkem 479 956,74 Kč).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel uvádí, že řízení o zřízení služebnosti není klasickým sporem, v němž by se měl mechanicky posuzovat úspěch účastníků, neboť soud může podle § 153 odst. 2 o. s. ř. zvolit i jiný než účastníky navrhovaný způsob vypořádání vzájemných práv a povinností; nadto dodává, že se obecné soudy nezabývaly jeho snahou dohodnout se s vedlejšími účastníky na zřízení nezbytné cesty smírně.
3. Stěžovatel se s ohledem na výše uvedené domnívá, že v jeho případě nebylo nesprávně postupováno podle § 150 občanského soudního řádu, což činí napadená rozhodnutí rozpornými s odkazovanou judikaturou Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45)]. S odkazem na usnesení sp. zn. II. ÚS 1274/19 ze dne 17. 8. 2020 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) stěžovatel rovněž namítá mechanickou aplikaci § 12 odst. 4 advokátního tarifu.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu.
Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
6. Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by měl zrušit napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by naplnění shora rekapitulovaných podmínek a kasační zásah Ústavního soudu odůvodňovaly. Se svou žalobou stěžovatel neuspěl z více důvodů, podle shodného posouzení obecných soudů zejména proto, že existuje jiná než v žalobě požadovaná, přirozenější přístupová cesta. Kromě stěžovatelem zmiňovaných rozhodnutí Ústavního soudu lze proto ještě připomenout nález sp. zn. IV. ÚS 1374/17 ze dne 22. 5. 2018 (N 96/89 SbNU 447), jehož závěry stojí na východisku, aplikovatelném i pro daný případ, že normální je nesoudit se.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu