Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. K., zastoupené advokátem Mgr. Petrem Miketou, sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava - Slezská Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 25 ICm 2932/2011, 14 VSOL 374/2021-570 ze dne 13. 10. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z ústavní stížnosti se podává, že Bytové družstvo X se po stěžovatelce jako dlužnici domáhalo určení, že jeho pohledávky v celkové výši 205 015,50 Kč jsou po právu. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu zpět postupně co do určení části pohledávek ve výši 142 136 Kč, neboť tato částka byla žalobci vyplacena ze soudních úschov a žalobce ji započetl na část pohledávek.
V tomto rozsahu tedy bylo řízení zastaveno. Krajský soud v Ostravě následně rozsudkem č. j. 25 ICm 2932/2011-506 ze dne 17. 8. 2021 rozhodl, že se (vzhledem k dalšímu zpětvzetí žaloby) řízení co do určení, že část žalobcovy pohledávky č. 11 ve výši 3 946 Kč je po právu, zastavuje (výrok I), že se žaloba co do určení, že část žalobcovy pohledávky č. 10 ve výši 8 632 Kč je po právu, zamítá (výrok II), že se žaloba co do určení, že část žalobcovy pohledávky č. 11 ve výši 9 009,50 Kč je po právu, zamítá (výrok III), že část žalobcovy pohledávky č. 11 ve výši 41 292 Kč je po právu (výrok IV), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a že o přiznání odměny ustanoveného zástupce stěžovatelky bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok VI).
Výrok o nákladech řízení krajský soud odůvodnil tím, že žalobce byl v převážném rozsahu neúspěšný, zatímco stěžovatelce žádné náklady nevznikly. Neúspěch žalobce tkvěl podle krajského soudu v tom, že v rozsahu, ve kterém bylo stěžovatelkou plněno před podáním incidenční žaloby, nelze dovozovat důvodnost žaloby a žalobce zpětvzetím zavinil zastavení řízení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 25 ICm 2932/2011, 14 VSOL 374/2021-535 ze dne 23. 2. 2022 rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV potvrzuje, ve výroku V se zrušuje a věc se soudu prvního stupně vrací k dalšímu řízení.
Zrušení výroku o nákladech řízení vrchní soud odůvodnil tak, že je potřeba zabývat se tím, zda stěžovatelka složila předmět plnění do úschovy v souladu s § 598 občanského zákoníku nebo z jiného stanoveného důvodu, neboť to má v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu vliv na okamžik splnění dluhu. Zjistí-li se, že důvody pro složení plnění u soudu nebyly dány, dluh nebyl složením do soudní úschovy splněn a povinnost dlužníka poskytnout plnění přímo věřiteli nadále trvá. Pokud by přitom dluh v posuzované věci nezanikl složením do úschovy, nýbrž až vydáním úschov, zavinila by zastavení řízení stěžovatelka.
Proti oběma rozsudkům podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 1185/22 ze dne 17. 5. 2022 odmítl zčásti pro zjevnou neopodstatněnost, zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro neoprávněnost navrhovatele. Po vrácení věci odvolacím soudem krajský soud nově rozhodl usnesením č. j. 25 ICm 2932/2011-550 ze dne 29. 6. 2022 tak, že se žalobci náhrada nákladů nepřiznává. Podle krajského soudu neměla stěžovatelka žádný důvod plnit do úschovy, k zániku dluhu došlo až vydáním úschovy, zastavení řízení tak zavinila stěžovatelka a žalobce byl ve věci převážně úspěšný.
Krajský soud nicméně zároveň aplikoval § 150 občanského soudního řádu a úspěšnému žalobci náhradu nákladů nepřiznal s ohledem na majetkové poměry stěžovatelky a skutečnost, že trpí duševní poruchou, v jejímž důsledku má dle soudu problém se ve svých závazcích orientovat a adekvátně plnit své povinnosti. K odvolání žalobce vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové usnesení změnil tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 29 927,70 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 754,50 Kč. Podle vrchního soudu nebyly splněny podmínky výjimečné aplikace § 150 občanského soudního řádu, přičemž nepřiznání náhrady nákladů by bylo v rozporu se zásadou rovnosti účastníka a došlo by tím k porušení práva žalobce na spravedlivý proces.
Horší majetková situace stěžovatelky k aplikaci § 150 občanského soudního řádu nepostačuje, a navíc nelze přehlédnout chování stěžovatelky vedoucí k tomuto sporu, kdy dlouhodobě skládala peněžní prostředky do soudních úschov, aniž by k tomu byl jakýkoli důvod, a následně využívala všech procesních prostředků s cílem vydání těchto úschov žalobci zabránit. Dle vrchního soudu nelze toto chování omlouvat zdravotním stavem, který dosud ani nevedl k omezení svéprávnosti stěžovatelky. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že je invalidní důchodkyní, která se léčí pro celou řadu onemocnění, má dlouhodobé psychické problémy, jež dle znaleckých posudků vzbuzují pochybnosti o její svéprávnosti, a je odkázána toliko na příjem z invalidního důchodu a sociální dávky.
Stěžovatelka také namítá, že dluh splnila složením do soudní úschovy, v opačném případě by totiž prostředky v soudní úschově nemohly být žalobci vyplaceny, ale měly se stát součástí majetkové podstaty. Nestalo-li se tak, stěžovatelka právem předpokládala, že složením peněžních prostředků na základě pravomocného rozhodnutí o přijetí do soudní úschovy svůj dluh vůči žalobci splnila. Podle stěžovatelky nelze konstatovat, že ze strany stěžovatelky nedošlo ke splnění závazku pravomocným rozhodnutím o přijetí plnění do soudní úschovy, a současně v insolvenčním řízení vyplatit složené prostředky jednomu z přihlášených věřitelů a takto jej zvýhodnit vůči ostatním.
Touto argumentací se přitom vrchní soud v napadeném usnesení vůbec nezabýval. Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že pokud ani soudy nebyly schopny jednoznačně stanovit, kterým okamžikem došlo ze strany stěžovatelky ke splnění dluhu, ukazuje to, že stěžovatelka nejednala obstrukčně. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který stojí mimo soustavu soudů a není další instancí v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je pouze přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů.
Pokud se týče rozhodnutí o nákladech, staví se Ústavní soud k jejich přezkumu spíše rezervovaně, neboť jak Ústavní soud opakovaně uvedl (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 28/22 ze dne 22. 2. 2022 a judikaturu tam uvedenou), z hlediska kritérií řádného procesu nelze na dané rozhodování klást stejné požadavky jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud tím dal najevo, že rozhodování o nákladech soudního řízení je v kognici civilních soudů a že při posuzování problematiky nákladů řízení (jako problematiky ve vztahu k předmětu řízení podružné) postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně.
Jde-li o aplikaci § 150 občanského soudního řádu, vrchní soud podrobně popsal judikaturu k použití předmětného ustanovení se vztahující a vysvětlil, proč v souladu s ní nebyla jeho aplikace v posuzované věci namístě. Jak vrchní soud uvedl, stěžovatelka nebyla omezena na svéprávnosti a samotná horší finanční situace není k použití moderačního práva ve smyslu § 150 občanského soudního řádu dostačující; to zvláště za situace, kdy stěžovatelka plnění žalobci dlouhodobě obstruovala bezdůvodným "plněním" do soudní úschovy a následným procesním bojem proti vydání těchto prostředků žalobci.
Nelze ostatně přehlédnout, že krajský soud stěžovatelce poskytl prostor, aby vysvětlila, proč plnila do soudní úschovy, tuto možnost však stěžovatelka, ač zastoupena advokátem, ignorovala a na výzvu soudu nereagovala (viz bod 5 rozsudku krajského soudu č. j. 25 ICm 2932/2011-550). Ani v ústavní stížnosti není vysvětleno, proč stěžovatelka odmítala platit za užívání bytu žalobci, čímž nepochybně dlouhodobě komplikovala jeho činnost v rámci správy majetku. Trvá-li stěžovatelka i v ústavní stížnosti na tom, že svůj dluh splnila složením do soudní úschovy, přičemž namítá, že vrchní soud opačný závěr neodůvodnil, tak vrchní soud se otázkou, kdy dochází k zániku dluhu složením do úschovy, zabýval podrobně ve svém předchozím, kasačním rozhodnutí.
V něm s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že není-li k plnění prostřednictvím soudní úschovy důvod, k zániku závazku tím nedochází. Uvedl také, že na uvedeném nic nemění usnesení soudu o přijetí plnění do úschovy, neboť důvod úschovy a věcnou legitimaci účastníků soud z hlediska pravdivosti tvrzení složitele při rozhodování o přijetí do úschovy nepřezkoumává. Vůči těmto závěrům stěžovatelka patřičnou oponenturu nepředkládá. Koneckonců není opodstatněné, aby dlužníci bezdůvodně odmítali plnit své dluhy věřitelům a reálné uspokojení jejich pohledávky oddalovali plněním do soudní úschovy a zároveň úspěšně tvrdili, že své závazky splnili již složením do úschovy.
Stěžovatelka argumentuje tím, že pokud nedošlo k plnění složením do úschovy, tak nemohla být úschova žalobci vůbec vydána. To by ovšem (i kdyby byl tento argument přiléhavý, což Ústavní soud netvrdí) mohlo svědčit maximálně o pochybení při vydání úschovy; na podrobně odůvodněném závěru vrchního soudu, že samotným složením do úschovy nedošlo k zániku závazku, by to nic neměnilo.
Není přitom pravda, že by soudy neměly jasno, kdy došlo ke splnění dluhu, neboť soudy jasně řekly, že se tak stalo vydáním úschovy. Stěžovatelka mohla a měla plnit přímo žalobci, z žádného rozhodnutí soudu, které by snad ve stěžovatelce mohlo důvodně vzbudit opačný dojem, neplyne opak. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu